Slovo závěrem (Tomáš)

Tentokráte z pohodlné židle u počítače doma v České republice si dovolím závěrem alespoň krátké shrnutí uplynulé mise v Tanzánii. Pět týdnů uplynulo jako voda, ale odjížděli jsme se spokojeným pocitem dobře odvedené práce. Jsem rád, že mohu všem našim podporovatelům, sponzorům, příznivcům a přátelům říci, že projekt Centra pro sirotky v Mahangu úspěšně pokračuje. I během našeho pobytu byl znatelný posun na právě probíhajících pracích v rozestavěné budově Jídelny/Kuchyně/Skladu. Když jsme přijeli, kladly se krovy, když jsme odjížděli, byla hotová střecha a namontovaná okna. Shodli jsme se na tom, že další sbírka prostředků bude soustředěna na účel výstavby vodovodního potrubí a rezervoáru na pitnou vodu, jejíž přísun  musíme pro sirotčinec co nejdříve zajistit. Bez něj není možné pokračovat dále a začít velký sirotčinec trvale obydlovat. Naše úsilí v následujících měsících bude tedy směřovat tímto směrem. Zároveň však je potřeba začít vypalovat cihly na ubytovnu pro dívky tak, aby po dokončení všech prací na vodě, bylo možno plynule přejít na stavbu této druhé ubytovny. Před odjezdem jsme tedy zadali u místních obyvatel zakázku na výrobu cca 20 000 cihel potřebných na další stavbu. Průběžně budeme uvolňovat finanční prostředky i na ně. 

Velice příjemným povzbuzením letošního pobytu byli dva lidé, které si odvážíme v srdci domů - Chris a sestra Epifanie. Chris se stal našim zaměstnancem a usilovně pracuje nejen při řízení všeho nezbytného pro výstavbu, ale zároveň podává žádosti o finanční prostředky z různých grantů. Podařila se mu získat první částka z americké ambasády a druhou má přislíbenou. Ale necenili jsme si jej pouze pro jeho zapálení pro projekt, ale zejména proto, že jsme si rozuměli lidsky a zažili společně krásné chvíle. A sestra Epifanie v zimě   přišla do misijní stanice v Mahangu jako "matka domu", aby se zde starala o sirotky. O sirotcích hovoří jako o "svých dětech" a její zkušenosti a přístup jsou neocenitelnou pomocí v dalším rozvoji celého centra.

S matkou představenou jsme tentokráte pobyli pouze krátce (já s Miškou a Chrisem trochu déle na cestě do Galuly), protože je velice vytížená správou řádu a zároveň úkoly diecéze, které na ni přesouvá nemocný biskup. Podařilo se ovšem vyřešit celou řadu otázek a na závěr podepsat komplexní smlouvu o partnerské spolupráci při budování a správě Centra pro sirotky v Mahangu s jasným rozdělením úkolů, kompetencí apod. 

Děkujeme všem, kteří nás provázeli svými myšlenkami a modlitbami a nezbývá, než se těšit na rok příští.

Na viděnou

Tomáš

LONELY DAYS (Chris)

I named it “The S.W.A.T TEAM”, 7 Bez Mamy’s made quite a great Team together; Days went so fast until the day of saying goodbye. 6 members living me behind, hoping to meet again soon in Czech Republic, in reality it’s not as soon as anyone were thinking.

Everybody was happy when living Mama Mkuu’s house with presents, I was not because I could see the clock was ticking, I will soon kiss everybody goodbye.

 As we all left the main gate of Sisters’ Congregation no one wanted to go to sleep, we went out for the discotheque…..Ahaaa!...What?… It is Tuesday there is no disco….Ok lets try our luck, All in “the white beast” we went out around the city looking for a place where we can at least dance together for the last time, unfortunately there were no where we could find what we wanted, We decided to make one stop at Shaba Pub for drinks.

6 of us Gathered together at one table, Michal was quiet and busy watching football at Super Sport Channel 3, completely taken away. Michaela,Tomas and Jana sitting in front of Me, Suzana and Gabriel. We made lots of Noise, Jokes and laughter as if we owned the bar…Happy last moments.

As everyone was tired, we left Shaba pub for Warsame. Outside Warsame It was difficult to say goodbye to the people I love, shaking and kissing goodbye ever smiling Michaela, the Cool and Nice guy Michal, Jolly and Jokey Tomas, cooperative and team worker Jana, My nurse, friendly and lovely Gabriela, in a car always singing “sovaaaaaa” together with beautiful Al-mariachi Guitarist Latino like Suzana…Nock! Nock! Nock! Nock!”,Kariiiiiibu.

But who made such a nice team….?

Everyone went inside Warsame, I was outside with pain, stuck like a punk, couldn’t even drive a car back home. When I got guts to drive, I drove very slow not even above 50kph until I arrived home. SUCH A LONELY DAY IT WAS MINE.........

THE VLADIMIRs

Such nice people you would like to spend the whole week with. People who are Willing to help, willing to raise more money for Mahango orphanage especially to have permanent water solution, Willing to arrange fund raising presentations with me in Prague.

Vladimir,Marie and Kalindu at Kiwira

With them we would always talk about projects, politics, life style, nature and few jokes. They always have educative conversations.

From their conversation I picked up some sentences made me smile or laugh:-

“Every time we must report to our children so that they know we are no lost”

“Chris you are such a good drive in such a good car…..No…no….no… this is not a compliment it’s true”.

“I can’t imagine European car in such terrain it could be broken in pieces”   

“Lets seat here to avoid the Americans….I don’t want political conflicts”

“Chris I must say without you we would be completely lost”

“We have no more SMS replies from our children because they know we can’t get lost any more

Marie and Vladimir at Igogwe hospital

The people I love are all gone. Vladimir and Marie have left Mbeya for Mikumi,I had another hard time of saying goodbye to these friendly old couples, this is the return of LONELY DAYS.

Výlet s dětma a srážka s oslama 21.8. (Michal)

Dnes v předposlední den našeho pobytu v Mahangu jsme našim sirotkum chtěli udělat radost, a proto jsme naplánovali maličký výlet Chrisovým terenním autem k vodopádům vzdálemým 15 km z Mahanga. Do auta, byť jsme tomu ze začátku nevěřil, se nás vešlo 13, takže všichni sirotci včetně již téměř dospělých kluků Faa a Bena a všichni dobrovolníci.

Při odjezdu nálada byla perfektní. Nejmenší špunti asi nikdy nejeli osobním autem, tak kolem dokola kouleli očima a všichni jsme si zpívali o sově. Po půl hodince jsme prý dojeli k oné řece a chvíli jsme ji museli hledat, protože ani zdejší domorodci, kteří bydlí hned u vodopádu nevědí, že bydlí u vodopádu, a proto nám nemohli poradit.

Nakonec jsme to vše našli včetně vodopádů a byla to nádherná podívana. A protože uběhla jen kratička chvilka od příjezdu, tak jsme se rozhodli vyšplhat ještě na nejbližší kopeček. Děti se drápali na horu jako zběsilí a já závodil s nimi. Nakonec vyhrál Ayubu a když vylezl nahoru, tak celý nadšením koktal, že zahlédl digi digi, což je zdejší malá antilopka, která zde byla kdysi hodně rošířena, ale postupem času byla již vytlačena hladovými žaludky zdejšich lidí, podobně jako v našich krajích sme vytlačili jeleny, ruzné poletavce a dravce. Pak jsme si nahoře udělali pauzičku a dali si banány.

Chris měl dalokohled, tak kluci koukali do dálky jako diví. Z ničeho nic se k nám začali přibližovat tři muži a to už jsem tušil problémy. Hned jak přišli tak Tomáše upozornili, že nemá fotit okolí, přestože se díval přes dalekohled. Následně nám sdělili, že máme jít okamžitě za starostou do jeho kanceláře. Já myslel, že budou chtít peníze za nějaký nesmyslný poplatek, protože jsme běloši, ale oni jen nekompromisně chtěli, abychom okamžitě šli do jejich kanceláře, což bylo kolem 3-4 km. Při našem návrhu, že se tam zastavíme až pojedem zpět se tvařili jako osli, a tak jsme potkali osly. Měli jsme dvě možnosti, buď se jím podvolit nebo vzdorovat. Zvolili jsme cestu menšího odporu, protože s námi byly děti a kdyby se situace vyhrotila, tak by jsme někdě mohli skysnout do večera. Takže jsme se vydali za těmi oslama do kanceláře. U našeho auta stál jakysi dědek, který mě obvinil, že jsem tam byl už před dvěma dny a asi se obával, že mu ukradu vodu z řeky nebo co. Samo sebou jsem tam ještě nidky nebyl. A tak jsem sedli do auta, že pojedeme za starostou, ale to k nám přišel starostův posluhovač, tedy jeden z hlavních oslů, že se prý nemá jak dostat zpět do kanceláře. Takže se knám přisáčkoval do auta. Bylo nás tam již 14. Při příjezdu do kanceláře nás starosta ani nepozdravi, ani my jeho. Spíše jsme se vysmívali, že ten posluhovač si v každé druhé větě protiřečí, tedy lže. Prostě nám chtěl jen udělat problému, což se mu dokonale povedlo. Škoda, že neumí udělat něco užitečného než jen prudit lidi. Ale tak to hold někdy na světě chodí. Řekli jsme si, že si nenecháme výlet úplně zkazit. A nejlepší zlepšovač nálady je jídlo. Tak jsme vzali děti a jeli do Igurusi na obět, kde si každý objednal hranolky s vaječnou omoletou a Pepsi.

Dospělí si dali pivečko. A hned jsme se cítili opět výborně. Po výborném výletě jsme ještě s dětmi šli na trh nakoupit jim boty, protože jejich boty byly děravé jako já když jsme brankářem při fotbale. Kolem 16 hod jsme se vráceli v dobré náladě domů a srážka s oslama byla již zapomenuta. A tak nám v podvečer končí předposlední den a venku se prohání silný a suchý vítr po vysušeném Mahangu jako by se nechumelilo.

Sportovní den 18.8. sobota (Michal)

Tak jako v minulusti, tak i letos jsme uspořádali sportovní den. Miška s holkama vytvořila plakátky a nechale je jako pozvánky roznést po vesnici, naši sirotci ještě navštívili své kamarády a pozívali nejen je, ale i kamarády jejich kamarádu.

Sportovní den začínal v 15 hod. Nicméně v ještě v 15.45. přišly kromě naších sirotku jen další 3 děti. Nicméně za další půl hodinu se začaly trousit další a další děti a nakonec se sešlo dětí jako smetí. Tedy kolem 65.

Uspořádali jsme pět disciplín. U Tomáše děti kopaly balónem na plastové láhve za což měly body. Zuzka vymyslela disciplínu poznávaní barev, což aspoň z mého pohledu nedopadlo moc dobře, neboť většina dětí ze školky byla vedle jako jedle. Ze základních škol na tom již byli lépe. Miška vymyslela pohybovou hru, kde děti měly za úkol nabírat písek na jednom místě na lžičku a s ní doběhnout do druhého míste kde děti písek přesypávaly do lahvičky dokud nebyla plná.

Nutno podotknout, že tato hra se dětem moc líbila a byly v ní úspěšné. Jana vymyslela nošení malého míčku na lžičce na čas.

A jako poslední zastavení měla Gabča. Tam měly děti cvrnkat skleněné kuličky do důlku. Děti byly nadšené všemi hrami. My byli nadšení i tím, že sirotčinec byl poprvné naplněný k prasknutí dětmi což znamená dětským křikem, zpěvem a dalšími projevy, které provázi hromadu dědí kdekoliv na světě. Nakonec jsme vyhodnotili nejlepší děti a ty dostali dárky nejdříve, ale nakonec se dostalo na všechny, přestože jsme je odměňovali již ve tmě při baterkách.

ČÍM NÁS AFRIKA ZASE PŘEKVAPILA aneb několik postřehů bez chronologické návaznosti (Miška)

ak to dopadlo s nákupem knížek pro sirotky....

To, co se z pohodlí domova jevilo jako banalita, se stalo v Africe nemožným....sehnat pohádkovou knížku pro menší děti ve svahilštině se nepodařilo, sehnat pohádky pro starší děti ve dvoujazyčném vydání bylo zhola nemožné. Jediné, co se podařilo obstarat po prohlídce 6 knihkupectví v Mbeya, byla anglická povídka v sešitovém vydání. Tuto povídku jsme pak dávali sirotkům, kteří již zahájili střední školu.

Nevěřili jsme vlastním očím, opravdu je tady taková nouze o knihy pro děti? Ihned jsme si však vzpoměli na sestkání s Kilakou – malířem Tingatinga z Daru....jeho knížky pro děti vyšly nejméně v 8 zemích světa, jenom ne v jeho domovině :-). S malířem Kilakou jsme rozpracovali již v Daru projekt vydání jeho knihy ....vážně jsme se zabývali myšlenkou, že bychom umožnili Africkým dětem dostat do rukou pohádky vycházející z jejich vlastní kultury. Potom, co jsme zažili zklamání z nabídky tanzánských knihkupectví, jsme si říkali, že projekt s malířem Kilakou je skutečně načasován v pravou chvíli. Samozřejmě, všechny adoptivní rodiče, kteří poslali peníze na nákup knížky, budeme ještě informovat o tom jak to z knihama, v konkrétním případě jejich sirotka, dopadlo.

ak postupovalo naše působení ve školce a v okolních školách...

Hlavní plán před cestou zněl jasně....Gabča a Zuza budou učit ve školce, Jana a Michal obhlídnou školy v okolí a zkusí pokročit s přehledem, který loni zdárně započal Martin H. a Alida. Jenže Afrika je nevyzpytatelná, nepředvídatelná, ale asi zřejmě proto je tak přitažlivá.

Když jsme já a Tom asi po týdnu a půl v Africe dorazili do Mahanga, už nám Gabča se Zuzkou a Janou sdělovaly, že byly dva dny ve školce, ale tam bylo dětem řečeno, že budou prázdniny a že se uvidí zase až v září. Moc se nám to nezdálo, vždyť prázdniny skončily posledního června. Jenže ouha, nastalo pondělí a ani Abu a Ayubu, Jemsi a Yakobo (tak se to prý píše svahilsky) se do školy nechystali. Sestra nám potvrdila...škola není, výjimečně jsou prázdniny, hlavně kvůli sčítání tanzanského lidu, do kterého učitelé Tanzánie byli angažováni. Tak tohle opravdu nikdo z nás nečekal....nebylo to zřejmě ani moc plánované, pouze a jednoduše africké.

Práce i tak bylo dost, jak jste se mohli dovědět z předchozích článku v blogu. Pracovalo se hodně fyzicky: nosily se cihly a opravovalo se, co se dalo; uklízeli jsme nový dostavěný sirotčinec a jeho okolí, prali jsme dětem a zašívali; třídili jsme léky, které jsme dovezli a popisovali je tak, aby jim místní rozuměli; léčili jsme lidi v okolí (rychle se rozneslo,že jsou na misijní stanici bílí a že s sebou mají léky. A tak přišla jednou ta, podruhé ona osoba, jedno dítě z blízka, jedno z daleka. Nejčastěji je trápil kešel nebo bolesti nohou a zad.).

Cihly, cihly a zase cihly

Šimšamšom....jakási ukazovačka, kterou Gabi a Zuzi naučily tanzánské děcka říkat v češtině:-)

Edina je malé prostoduché děvčátko, s roztomilými způsoby

Kdo poznal tuto tvářičku, která několik let na vás koukala z našich starých webových stránek? Ano, je to Léma. Tehdy však byla jen o málo starší než batolátko, které má nyní na zádech

Odpoledne a po večerech jsme se věnovali sirotkům na misijní stanici hráli jsme freezbee, fotbal, kuličky, pouštěli draky, kreslili jsme, zkoušeli jsme anglicko svahilské pexeso a procvičovali anglická slovíčka. Jsou docela šikovní, nejroztomilejší je Yakobo a Jemsi: loni uměli jenom I don´t know a I don´t understand, ale dneska jsou na tom lépe. Když bez jakékoliv přípravy přišli do pokoje Gabči a Zuzky a po tichočkem Hodi, hodi (mohu dále) se ozvalo Give me medicine, tak nešel zadržet smích:-).

Čekáme až se kluci navečeří a pak je Gabča a Zuza uloží na kutě.

Když jsme douklízeli v sirotčinci, začali si kluci zamlouvat, která postel bude jejich. Ještě je tu místa dost, takže se nehádali.

Jak jsme kupovali mirindy...

Vlivem jakéhosi prazvláštního nešvaru, se rozmohlo v Africe pití tmavé mirindy – asi malinové.

Pro upřesnění, nešvar je to hlavně z mého pohledu, protože mi ta mirinda opravdu nechutná....je příšerně sladká a umělá. Nebyla jsem sama, komu se protiví...Tom, Michal a Jana jsou v tomto na stejně vlně. Gabča a Zuzka neskáči při této mirindě blahem, ale pozřou ji:-). Na misijní stanici dováži sodovky někdo na motorce, obvykle Kefas. On sice umí anglicky, ale aby objednávka byla jasnější, vysvětlili jsme ji sestře a ona ji tlumočila ve svahilštěně. Požadavek byl jasný: půl bedny pepsi a půl oranžové (pomerančové) mirindy. Pokud nebude pomerančová, tak ať vezme celou bednu pepsin, hlavně ne tmavou mirindu, protože ji běloši nesnáší. Vyprahlí celodenním sluncem jsme na ty sody čekali jako velbloudi na oázu...konečně byl tu... ano přivezl sody: půl bedny pepsi a půl bedny tmavé mirindy?!

Sestra se chytala za hlavu, my jsme si připadali jak Alenka v říši divů....co se na tomto dalo pokazit???

Já jsme přišla ke Kefas a řekla jsme časté Africké zvolání. Mungu Wangu (můj bože), pak jsem vytáhla oranžový repelent a šla jsme našeho milého motorkáře proškolit v poznávání barev. :-)

To jsme se nasmáli.

13.8.2012 – pondělí: Otvírací den sirotčince pro kluky (Miška)

Ráno jsme vstávali tentokráte před sedmou hodinou ranní, bylo potřeba se zapojit do poslední příprav oslavy. Osazenstvo celého domu bylo již dávno na nohou, svážely se stoly a židle na místo činu. Přišly i ženy z vesnice a vytírali podlahu ve školce a před školkou a pomalu začínaly vařit jídlo. My jsme se nasnídali, oblékli, a už už bylo třeba abychom šli k sirotčinci, aby se náhodou nestalo, že zástupce státu přijede dřív než my. Jak zcestná a začátečnická úvaha to byla, nás napadolo celé dvě hodiny čekání na onoho pána. A to jsme se ještě mezitím dověděli, že ani nepřijede osobně, nýbrž v zastoupení a že vlastně nepřijede ani vlastním autem, ale musíme si pro něj dojet. A tak africký čas ubíhal na rozpálené savaně...

Hrála africká hudba a my jsme krátili čas, sobě a příchozím, foukáním balonků a tancem. Užili jsme si u toho spoustu legrace, ale čekání se zdálo nekonečné.

Holky jsi zašly ještě na wc, Tom se šel napít a konečně se ten milostpán uráčil dojet. Působil velmi okázale, stejně tak ti, kteří ho doprovázeli. Od jednoho člověka z jeho doprovodu jsme dostali hned několik výčitek a to se ani neomluvili, že přijeli pozdě. Prvně nám vyčetl, že se Anna a Martin s nim nerozloučili, pak že my jsme se s nim nepřijeli přivítat a pak vytýkal místním, že celkově přišlo málo lidí. V ten den to byl pro nás největší tajtrlík, ale popravdě řečeno, když jsme o něm mezi sebou mluvili, volili jsme drsnější slova.:-)

V rámci oslavy proběhla prohlídka všech staveb, které sdružení Bez mámy podporovalo (školka, dispenzář, misijní stanice, sirotčinec pro kluky a servisní budova sirotčího centra). Jaké byly dojmy představitelů státu nevíme, osobně jim ani Tom ani nikdo jiný z nás představen nebyl. Popravdě řečeno byli jsme celkem rozpačatí z jednání představitelů státu a tak nám trvalo déle, než jsme si uvědomili, že ti hlavní, kteří akci pořádali, Chris, babu a sestry z Mahanga, dělali co mohli abychom se cítili dobře. Měli jsme čestná místa, přišli nám zahrát Simike cultural group, hráli na bubny a tancovali pod žhavým sluncem, pot s nich málem cákal, ale výkon podali perfektní. Nejen my, ale i naši sirotci měli čestná místa, seděli dokonce v první řadě. Tohle byl na Afriku úctyhodný výkon. Vztah dospělých k dětem není s Evropou vůbec porovnatelný, takže se nám to opravdu moc moc líbilo.

Celá akce byla na dobré organizační úrovni, za což vděčíme hlavně Chrisovi. Byla pozvána televize, rádio, i reportéři tanzanského tisku. Ve slavnosti řeči zástupce státu zazněla na naší adresu slova chvály a ochotu kdykoliv pomoci v případě nějakých problému při realizaci projektů

Po obědě na misijní, kde se tak dohromady za odpoledne sešlo 30 lidí, jsme si chtěli odpočinout. Ani tohle nebylo jednoduché, plný dům lidí a dětí, zvuky se rozléhaly na desítky metrů kolem misijní stanice.

Nějak jsme si odpočinout a tak jsme jeli do Mswiswi, připomenout si naši kulturu a dát si pivko :-):-):-). Jenže i nyní jsme byli závislí na dalších okolnostech. Místní obyvatelé jsou muslimové, a nyní mají ramadán, takže přes den nemohli jíst....to znamená, že to, co nesnědli odpoledne, přišli sníst večer. Přišli sice se zpožděním, ale jinak ten večer byl velmi příjemný....jedli jsme všichni dohromady na dvoře misijní stanice. Bylo tam i spousta dětí z vesnice, bavili se tím jak vzduchem šlehaly blesky fotoaparátu. Dostaly sodu a juice z rozéry, velkou hromadu jídla a byli všichni spokojeni.

Po této večeři se stále naši sirotci nemohli smířit s tím, že den je u konce. Zašli si pro sestru Epifanii a vytáhli ji na dvůr, ta jim tam vzala obrovskou baterku, zapla jim rádio a oni před ní předváděli, jak umí tancovat. Protože tu byly nyní tři páry dvojčat, tak se skupiny rozdělily na Dota a Kulwy. Bylo veselo, tancovala i Epifanie i Tomáš. Děcka se napájela sodou, takže potom téměř polovina z nich vyfasovala na noc plenky:-)