Dnes v předposlední den našeho pobytu v Mahangu jsme našim sirotkum chtěli udělat radost, a proto jsme naplánovali maličký výlet Chrisovým terenním autem k vodopádům vzdálemým 15 km z Mahanga. Do auta, byť jsme tomu ze začátku nevěřil, se nás vešlo 13, takže všichni sirotci včetně již téměř dospělých kluků Faa a Bena a všichni dobrovolníci.
Při odjezdu nálada byla perfektní. Nejmenší špunti asi nikdy nejeli osobním autem, tak kolem dokola kouleli očima a všichni jsme si zpívali o sově. Po půl hodince jsme prý dojeli k oné řece a chvíli jsme ji museli hledat, protože ani zdejší domorodci, kteří bydlí hned u vodopádu nevědí, že bydlí u vodopádu, a proto nám nemohli poradit.
Nakonec jsme to vše našli včetně vodopádů a byla to nádherná podívana. A protože uběhla jen kratička chvilka od příjezdu, tak jsme se rozhodli vyšplhat ještě na nejbližší kopeček. Děti se drápali na horu jako zběsilí a já závodil s nimi. Nakonec vyhrál Ayubu a když vylezl nahoru, tak celý nadšením koktal, že zahlédl digi digi, což je zdejší malá antilopka, která zde byla kdysi hodně rošířena, ale postupem času byla již vytlačena hladovými žaludky zdejšich lidí, podobně jako v našich krajích sme vytlačili jeleny, ruzné poletavce a dravce. Pak jsme si nahoře udělali pauzičku a dali si banány.
Chris měl dalokohled, tak kluci koukali do dálky jako diví. Z ničeho nic se k nám začali přibližovat tři muži a to už jsem tušil problémy. Hned jak přišli tak Tomáše upozornili, že nemá fotit okolí, přestože se díval přes dalekohled. Následně nám sdělili, že máme jít okamžitě za starostou do jeho kanceláře. Já myslel, že budou chtít peníze za nějaký nesmyslný poplatek, protože jsme běloši, ale oni jen nekompromisně chtěli, abychom okamžitě šli do jejich kanceláře, což bylo kolem 3-4 km. Při našem návrhu, že se tam zastavíme až pojedem zpět se tvařili jako osli, a tak jsme potkali osly. Měli jsme dvě možnosti, buď se jím podvolit nebo vzdorovat. Zvolili jsme cestu menšího odporu, protože s námi byly děti a kdyby se situace vyhrotila, tak by jsme někdě mohli skysnout do večera. Takže jsme se vydali za těmi oslama do kanceláře. U našeho auta stál jakysi dědek, který mě obvinil, že jsem tam byl už před dvěma dny a asi se obával, že mu ukradu vodu z řeky nebo co. Samo sebou jsem tam ještě nidky nebyl. A tak jsem sedli do auta, že pojedeme za starostou, ale to k nám přišel starostův posluhovač, tedy jeden z hlavních oslů, že se prý nemá jak dostat zpět do kanceláře. Takže se knám přisáčkoval do auta. Bylo nás tam již 14. Při příjezdu do kanceláře nás starosta ani nepozdravi, ani my jeho. Spíše jsme se vysmívali, že ten posluhovač si v každé druhé větě protiřečí, tedy lže. Prostě nám chtěl jen udělat problému, což se mu dokonale povedlo. Škoda, že neumí udělat něco užitečného než jen prudit lidi. Ale tak to hold někdy na světě chodí. Řekli jsme si, že si nenecháme výlet úplně zkazit. A nejlepší zlepšovač nálady je jídlo. Tak jsme vzali děti a jeli do Igurusi na obět, kde si každý objednal hranolky s vaječnou omoletou a Pepsi.
Dospělí si dali pivečko. A hned jsme se cítili opět výborně. Po výborném výletě jsme ještě s dětmi šli na trh nakoupit jim boty, protože jejich boty byly děravé jako já když jsme brankářem při fotbale. Kolem 16 hod jsme se vráceli v dobré náladě domů a srážka s oslama byla již zapomenuta. A tak nám v podvečer končí předposlední den a venku se prohání silný a suchý vítr po vysušeném Mahangu jako by se nechumelilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat