7.8.2012 – úterý (Jana)

Dnešní den jsme opět začali snídaní. Hned po ní jsme se s holkama vrhly na přípravu programu pro školku, i když pořád nevíme, jestli vůbec bude. Mají teď nějaké mimořádné prázdniny, protože probíhá sčítání lidí. Domlouvali jsme se však se sestrou, že dá ve vesnici vědět, že bychom vedly školku my, když jsme teď tady. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Udělaly jsme si plán, co bychom je chtěly naučit, co jim ukázat, co s nimi procvičit, jaké k tomu máme pomůcky a co zvládneme. Máme v plánu matematiku, angličtinu, pohybové aktivity, zručnost, barvy atd. Využívat chceme jak prostory ve třídě tak venkovní prostranství. Chceme si děti rozdělit do čtyř skupin, aby výuka probíhala aspoň částečně individuálně. K dispozici máme tužky, pastelky, papíry, omalovánky, sešity s nálepkama, barevné gumičky, dřívka, prstové barvičky, kartičky s obrázky. (Jsem ráda, že jsem toho doma tolik sbalila.) Budeme se snažit využít maximum toho, co máme k dispozici, aby byla výuka pro děti hlavně prožitková a zážitková-aby byla šance, že si toho zapamatují co nejvíce.

Odpoledne jsem s dětmi pouštěla letadélka, které jsem dovezla, opět jsme skládali cihly a hlavně začala příprava bramboráků, na které jsme se všichni moc těšili. Vytáhli jsme velký pytel brambor, cibuli, česnek a mohlo se začít. Pomocí dvou škrabek dovezených z ČR (Miška myslela na vše), dvou plastových struhadel (koupených v Africe) a spousty ochotných rukou, jsme vytvořily veliké množství těsta na bramboráky.

Bylo sice nedostatek vajíček, ale dohustili jsme to moukou, ochutili česnekem, který bohužel nebyl moc výrazný, nechyběla sůl a pepř, který nám zbyl z letadla a chuť dodala také cibule nakrájená na kostičky. Našla se i pánvička a olej, takže se mohlo začít. Miška měla u prvního pokusu strach, že to dopadne katastrofálně, ale já jsem věřila v dobrý výsledek. A povedlo se. Kamna hřála dobře, pánvička se nepřipalovala a za chvíli už se do kuchyně začali scházet první hladovci, které přilákala vůně bramboráků. Během asi dvou hodin jsem nasmažila dvě mísy placiček, nechtěla jsem ani vystřídat, přestože se holky přišly několikrát zeptat. Byla jsem nadšená, že se můj nápad ujal, zrealizoval a všechny uspokojil.

A najedli jsme se opravdu všichni. I sestře naše české jídlo chutnalo a zdejší děti se olizovaly až za ušima. Těsta bylo tolik, že jsme část nakonec schovali, abychom si bramboráky dosmažili na další den k obědu.

Spát jsme šli všichni unavení, ale spokojení a s plnými bříšky.

6.8.2012 – pondělí (Jana)

Tak konečně i já mám možnost zhodnotit Mahango. Chápu, proč do celého projektu jdou ti lidi kolem mě tak naplno. Věřím, že je to všechno velká dřina a výsledky jdou vidět velmi pomalu, ale když už se něco povede, radost místních lidí (a hlavně dětí) stojí za to.

Tady to na mě konečně působí jako opravdová Afrika. Hliněné domky, pusto, sucho, občas nějaké zvíře živící se kdoví čím.

Jelikož školka zatím není, hledali jsme si každý nějakou náhradní činnost, abychom mohli přiložit ruku k dílu. Holky praly klukům špinavé prádlo, já jsem vzala děti a šly jsme sbírat odpadky kolem areálu. Malí kluci se nejvíc těšili, až budeme moc odpadky zapálit. Tomáš s Michalem si vzali na starost zbourání nějaké staré polorozpadné budovy, na jejimž místě mají stát nové zdi pro slepice, králíky atd.

Protože jsme se rozhodli zkusit kluky naučit trošku pořádku (holky začaly už zmiňovaným praním), slíbil Michal vyrobit ještě další poličky, aby si měli své věci kam uložit a já se pokusila vyrobit jim provizorní věšáky. Vydala jsem se s dětmi k potoku na bambus-Abu o mě měl strach, říkal, kde jsou hadi a kam ať dál nechodím. Bylo vidět, jak je zodpovědný a jak se stará o ostatní. Když se mi (při mé velké šikovnosti) povedlo se pořezat o list bambusu, vypadal Abu, že zkolabuje a podle jeho výrazu jsem měla pocit, že to nejspíš nepřežiju. U potoka našel kus papíru, tak mi ho nabízel, ať si tím prst zakryju. Šlo jen o malé škrábnutí, ale Gabka, kterou jsem poprosila o ošetření, taky vypadalo docela bledě. Naštěstí jsme měli možnost posilnit se zbytkem slivovice z domova, takže vše dopadlo dobře.

Odpoledne jsme ještě skládali cihly, které nám přivezli na stavbu nových zdí. Na pomoc přišla spousta dětí z vesnice (řekla bych, že je nejspíš přilákal hluk traktoru, který cihly přivezl), ale byli moc šikovní a strašně se snažili. Udělali jsme řetěz a za pomoci všech jsme cihly složili.

Závěr dne byl odpočinkový-ještě se mi povedlo uvařit česko-africkou polévku, aneb jak udělat večeři, když je všeho málo. Osmažená cibulka, na ni podušené brambory s rajčaty, přidána česká pytlíková gulášovka, česnek a sůl. Ze sáčku na litr polévky jsem udělala tři litry, takže zbylo i na děti. Všichni jsme si pochutnali a už jsme se těšili na bramboráky, které máme v plánu následující dny.

Chris nám totiž odpoledne přivezl nějaké zásoby-mimo jiné jsme si vyžádali i brambory, struhadlo a česnek-všechno sehnal a dovezl, takže placky budou. Taky přivezl sestře nové kolo, ze kterého měla velkou radost.

Usínala jsem spokojená, měla jsem z toho dne velmi dobrý pocit.

5.8.2012 Neděle – den nepracovní

Sestra Epifanie naplánovala výlet na mši svatou do Igurusi. I když jsme se na poslední chvíli vymluvili z oběda u jejich známých, přesto jsme se vrátili až kolem jedné hodiny odpoledne. A to mše sv.začala v 8:00. Samotná mše, byla na africké poměry středně dlouhá (1,5 hodin), ale po ní byl asi hodinový program agitace vybírání peněz na primiční dary jednoho novokněze: jakási charizmatička neustále pronášela emotivní řeči a vybízela ke štědrosti do toho zpívala schola a lidé mávající bankovkami nad hlavou se v zástupu protančovali k oltáři, kde vhazovali do připravené bedýnky různé obnosy. Vskutku zajímavé, ale na vkus Evropanů až příliš dlouhé. Michal se obětoval a zůstal až do konce, ale my ostatní jsme se vydali  na nákup do ulic Igurusi. Sehnali jsme, co jsme chtěli a zašli si na fantu. Seděli jsme v „restauraci“, kde se ke svačině či už k obědu servírovaly jakési žaludky, či kosti či cosi neidentifikovatelného společně s banány....všechno dohromady do byly šedo šedé barvy, místní si pochutnávali, ale mě znervozňoval už jen pohled na obsah jejich talíře a silně mě zneklidňoval pohled na konzumaci samotnou.

 Nakonce, tak jak říkám jsme se vymotali z Igurusi až po 12:00 – setra si vzpoměla, že chce koupit zeleninu atd.

Kromě nákupu jsme si přivezli z Igurusi i malou Katy – kamarádka Jamese a Jacoba.

 Odpoledne plynulo v rytmu odpočinku a k večeru jsme si pohráli s dětmi ve stínu školky. James, Jacobo, Abu a Ayubu jsou ve freezbee naprosto perfektní a obratní, jde vidět, že každá bledá tvář to s nimi za svůj pobyt pilně trénuje, kdežto ostatní děti za nimi, v tomto, pokulhávají. Velký uspěch měly malé gumové míčky Jany … místní holky s nimi hrály školku a kluci okamžitě začli čutat. Kromě balónu vzduchem léty dvě zvláštní slova, už jsme je mezi dětma ze sirotčince slyšeli, znělo to jako nějaké přezdívky. Na Jamese volali Kulma a na Jacoba Doto. Myslím, že už se o tom někde zmiňoval Ondra, ale asi se mi to vypařilo z hlavy. Kulma a Doto, co to může být a proč si tak říkají? Abu vysvětlil, že je  to proto, že jsou dvojčata. Večer se mi potvrdila doměnka, že jedno označení je pro prvorozeného a druhé pro druhorozeného. Kulma první, Doto druhé. Příjde mi to vtipné, ale opradvu si teď jinak neřeknou.

Při západu slunce, jako každý den se odebral Michal s kluky zalít stromečky k sirotčinci. Tentokrát jsem ho doprovodila já, Jana a Tom. Gabča a Zuzka obdivovaly západ slunce z vodojemu v Malawatu.

4.8.2012 Sobota – den pracovní (Miška)

Původní plán byl prát druhou várku oblečení klukům, ale voda netekla. Takže jsme se  s holkama vrhli na třídění léku, jejich anglický popis a popř. Dávkování, tak aby to bylo pro sestru Honestu, co nejprřehlednější. Já, Gabča a Zuza jsem tedy „pracovali na lécích“, Jana opatřovala kaše svahilským návodem a Tom s Michalem plánovali přístavbu králikárny a slepičárny k misijní budově, opravovali zámky a mazali panty, vyměňovali žárovky a vyrobili regály...

Já jsem si původně myslela, že naše léky budou otázkou jednoho dopoledne, ale dost nemile mě překvapilo, že jsme u toho ztvrdli celý den a to nám ještě cosi té práce zůstalo na dny další. Únavný pracovní den byl zakončen večerním pexesem v sirotčinci, kde jsme s kluky zároveň procivičovali jejich anglickou a naši svahilskou slovní zásobu.

Po večeři se Gabča a Zuza ujaly úkolu opatřit Jacoba aJamese plenkami, už to vyzkoušeli v pátek a fungovalo to, byly mokré pouze plenky, už né matrace a povlečení, takže ubyla práce při každoranním praní. Zprvu se jim starší kluci smáli, že mají plenky jako mimina, ale když jsme naprosto vážně přišli s tím, že do plenek navlíkneme všechny kluky, včetně Faustina, tak z toho měli legraci všichni a stalo se to pomalu celovečerní hrou. Ben Switbert, který se tu večer za námi stavil a zůstal přes noc, dostal plenky málem taky:-):-):-) nehledě na to, že už za pár měsícu končí střední školu.

Já a Tom- konečně v zaslíbené zemi Mahango (Miška)

Ráno bylo krásne, vyspali jsme se dorůžova, ničím nerušeni, hlavně ne krysami:-). Ve městě jsme museli splnit několi formalit: nákup, internet a pak jsme se ještě stavili naskok za Mama mkuu a za Angelinou, která je skrze nás také podporována. První zastavka v Mahangu směrovala k sirotčinci – museli jsme odevzdat olej na střešní trámy.

Zrovna byl čas oběda, takže jsme do Mahanga dorazili akorát. Gabča a Zuzka byly v jednom kole, přepíraly oblečení Jacobovi a Jemesovi (Hasseni, Huseni). Stále mají problem s nočním počuráváním, takže jim určitě koupíme novou matraci a zkusime je této nepříjemnosti zbavit.

Po výborném a na Mahango bohatém obědě se Tom vydal s Chrisem nakoupit, mimo další důležité věci, právě matraci.

Já a Michal jsme šli nafotit sirotčinec pro připravované bilbordy a kalendář.

 

Večer už je pomalu na spadnutí, takže si půjdu vybalit věci a připravit náš pokojíček na obývaní...

1.8.2012 Příjezd do Mahanga a co je nového? (Michal)

Před příjezdem do Mahanga jsem měl pochyby nad tím, zda náš projekt má smysl a budoucnost. Mé pochybnosti vyplývaly z obrovského množství práce, které se musí investovat a řešení nekonečných problému hlavně v ČR, aby se něco do jistí míry i nestáleho v Mahangu vytvořilo.

Po příjezdu nás přivítaly sestry včetně sestry Honesty, ale i Martin a Anička, kteří v Mahangu řeší svůj projekt.

Kromě toho, že vdáli se již blýskal dostavěný velký sirotčinec a o trošku vedle ještě nedostavěná jídelna s kuchyní, tak se na první pohled vlastně nic nezměnilo. To se mi však zdálo jen do chvíle než přišel náš sirotek Abu, který skákal štěstím, že jsem přijel, až je šťastný. To už jsme se domlouvali chatrnou angličtinou, kterou však oproti minulému roku vypiplal z ničeho. Pak mě táhl za ruku a říkal, že musíme za jeho bráchou Ajubem se pozdravit, který pracoval někde v dáli na poli. Když jsme procházeli s Abuem políčky, tak mi vysvětloval, které okopal, nebo zasadil on, nebo jeho brácha. Pořád mě učil nějaké nové a nové svahilské slovíčka a vysvětloval mi, že ví, že jeho angličtina není dobrá a je lepší abych se naučil svahilsky já, abychom se mohli domluvit a povídat si. Pak jsme v dáli zahlédli s motykou na zádech Ajuba.Když k nám přišel, tak byl bos, ale to mu viditelně jako většině afričanu nevadilo. Abu byl taky moc rád, že mě potkal, ale jeho angličtina byla daleko horši než Abua. A tak Abu se stal mým dvorním překladatelem (rád bych ještě zmínil, že tito bratři mají 10 let.) Cestou zpátky, což byl asi kilometr, přes různa políčka, tak jako by chvílemi na mně zapomínali a řešili své problémy. Jenže ty problémy byly zcela dospělého rázu. Řešili kde a jak motykou překopat vodni přikop kde tekla voda, aby šla na jejich políčko, udkud se vzal ten nebo onen kmen, který znovu ohrožuje jejich úrodu. Měli mě na pozoru, když ve strouze zahlédli hada, že je strašně jedovatý a je radno se mu vyhnout oklikou. Ajubu pak u nějakého stromu našel zeleninu obvykle pěstujíce se na poli (něco jako naše zelí) a tak ho starostlivě vykopal a přes svého bráchu mi svahilsky řekl, že si to můžeme dát k večeři, protože by to takhle osamocené stejně uschlo.A tak jseme se navečer vrátili z pole zpět s jedním malým salátem o třech malých na půl zvadlýchl lístcích. Když jsem nad tím vším přemýšlel, tak jsem si uvědomil, že ti dva kluci jsou už napůl dospěli a skoro soběstační. Nevím proč, ale nemájí jen děcké problémy, ale dokážou i myslet na to jak zavlažit svá políčka a co budou jíst večer. Skoro bych řekl, že jsou takoví jeké jsou doufal, že projekt Mahango může vychovávat. A toto zapůsobilo jako kladivo na kameny mých pochybností zda toto vše má smysl. Už jen tito dva kluci mi ukázali, že celý projekt má smysl. I kdyby to bylo pro ně dva. Jenže to nejsou jen oni dva. Už je tu dospělý Chache a také Faustyno, James a Jakob (Husejn a Husejni) a spoustu dalších děti, které zatím žijí ještě daleko. Ale i ti co jsou už nyní v Mahangu stojí za to všechno tu námahu vykonávat.

Druhý den když jsme se vraceli z kostela viz čtení níže, tak snámi šlo ještě dalších asi 7 cizích dětí a většina byla krásně vysmátá.

Když jsem se ptal sestry Epifanie co to jsou zač, tak říkala, že na dnešní odpoledne mají kluci sirotci naplánovoanou menši brigádu u budovy velkého sirotčince. Ty děti se přidaly proto, že chtějí klukům pomoct, asi i proto, že stejně si bez nich nechcou sami hrát. A tak jsem všichni v počtu asi patnácti děti šli k sirotčinci. Plán byl udělat z cihel okraje, které by znázorňovaly okraje přijezdové cesty k sirotčinci ( 13 srpna bude oficiální otervření tohoto sirotčince a přijedou i „politické špičky“zdejší administrativy. ) A tak kluci a holky všichni do věku 10 let se vrhli na nošení cihel z nejblišžího okolí. Na obrázcích můžete vidět, že holky na to šly tradičně a dokazaly si dát na hlavu až 4 kusy cihel. Kluci však na to šli fikaněji. Sehnali si někde „tačky, nebo kolečka, nebo jak to nazvem“ zápřáhli se do toho tři a už to šlo. Kluci bojovali jako lvi. Holky to tak bojovně nebraly. Spíše se u toho nošení ladně pohybovaly a hlavně u toho krásně a nahlas zpívaly.

 

Vím, že z našeho evropského pohledu tyto fotky vypadají „drsně“ , že desetileté děti, takhle pracují a nosí cihly na hlavě. Ale tady je to zvykem. Spíše bych byl za blázna, kdybych jim začal cihly z hlav sundávat. Například, já když chodím z Abuem zalévat stromky kolem sirotčince, tak já si svůj velký kybel držím v ruce a Abu si ho s naprostou samozřejmností dá na hlavu. Prostě Afrika.

Pak se ještě snažím Abua naučit plantážnické činnosti v oboru pěstovaní stromu. Tak spolu sem tam zasadíme nový strom. No a minule už to dělal všechno sám, tak posuďte sami jestli to není dobrý zahradnik.

Když už jsme se všichni vraceli zpět z brigady, a to i přesto, že mně Abu přesvědčoval, že ještě nezapadlo slunko a proto musíme pracovat, tak si Faustyno všiml, že nedaleko sirotčince se do křoví odplazil velmi jedovatý had. Za sebe můžu říct, že jsem si dával pozor co se bude dít, protože nevím jak se hadi chovají, no prostě jsem evropan. Nicméně Faustyno vzal motyku a pomalu odkopával hadí doupě. Usekl i par stromu. Vždy mu byl nablízku Ajubu s mačetou připravený zabít nebezpečného hada.

Doopravdy musím zdůraznit, jak se mi tito kluci zdají být odpovědní. Prostě vidí hada 100 m od budoucího sirotčince, tak tam sekají, lámou a kopají, aby nebyli v nebezpečí jejich kamarádi-sirotci, kteří budou v tomto domě žít.

A jako poslední dovětek. Nevím jestli o tomto postřehu psát...... Ale. Ajubu, který číhal na hada s mačetou i tím chránil svého kamaráda Faustyna , tak vzal jednu rozsekanou větev plného velkých a nebezpečných trnů a táhl ji 500m domů . Já jsem si říkla proč, když máme kolem misijního domu dřeva na otop dostatek. A on jí dotáhl 20 m od misijního domu a přikryl jim malý banánovníček a jen tak mimochodem podotkl, že by banánovník jinak sežraly kozy.

Tak takle to prozatím chodí v Mahangu

2.8.2012 Návštěva kostela v Mahangu, mše svatá. (píše Michal)

Organizace Bez Mámy se snaží podporovat lidi strádajicí nejenom na těle, ale i na duši. I proto jako jeden z prvních projektů byla výstavba, nebo úplná přestavba zdejšího malého katolického kostelíka, který původně připomínal spíše chlív pro vepříky. Po našem malém příspěvku pomoci si zdejší lidé přestavělí svůj kostelík ke své podobě.

Po příjezdu do Mahanga jsme se dozvěděli, že se bude konat mše, což nás rozradostnilo, protože to znamenalo, nejenom že se setkáme v kostele s našími kamarády.

Mše byla naplánovana na 10 hodin dopoledne, ale z vážných důvodu pan farář přijel až ve 14 hodin. Nicméně všichni trpělivně čekali, až na mně, protože se mi chtělo strašně spát. Nicméně po příjedu a pozdravení se s lidma se kostelík naplnil skoro do plnosti. Už to nebylo 20 lidí, ale kolem 50 z čehož jsme měli všichni radost.

 

Další překvapení bylo přichystáno když se oznámilo, že se bude křít, a tak se pokřtili 3 noví členové.

 

Aby toho nebylo málo, tak ještě jedna mladá dívka pristoupila k prvnímu svatému přijímaní.

Kněz měl krátké a výstižné kázaní ve kterém i upozorníl zdejší lidi na to, že je přesvědčen, že práci na projektu Mahango podporují z ČR převážně lidé, kteří dávají z nedostaku, než lidé bohatí, kteří neví co s penězi. A kromě toho nám, tedy hlavně Vám v ČR a na Slovensku, poděkoval za podporu.

Následně ještě požehnal úrodu, protože právě skončily žně.

Nakonec jsme s knězem poděkovali farnosti Mahango (kněz se zmínil, že má na starosti 27 farností). Jak vidno, tak mnohokráte děkovali i Gabča a Zuzka