čtvrtek 10.8. (Gabča a Zuzka)

Dnešní den se konalo v Nyale kněžské svěcení. Já a Gabča jsme se rozhodly jet na tuto slavnost se sestrou Epifanií, protože se nám už minulý rok líbila. Vyjely jsme po osmé hodině, nejprve na piky piky a pak daladala. Sotva jsme se tam objevily, pokřikovaly na nás děti: wazungu a dávaly nám ruce na hlavu jako výraz jejich úcty. Trochu jsme tam jako jediné bělošky razily, ale líbilo se nám to. Byly jsme pozvány na vydatnou snídani přede mší, jelikož svěcení trvá velice dlouho afrického času. Jako hlavní chod se podávala polévka, která vypadala jako vnitřnosti kdejakého dobytka. Abychom předešly této pochoutce, rychle jsme šáhly po afrických koblížkách a jedly jsme je hooodně pomalu. Byl to nevšední zážitek, byly jsme obklopeny jeptiškami a knězi, kteří byli africké pleti, až na pár výjimek. Seznámily jsme se s knězi z Nizozemska, Německa a Itálie. Vyměnily jsme si i kontakty s knězem z Konga. Po snídani začala mše. Byl zde přítomen i biskup Evaristo Chengula, se kterým jsme si později i podaly ruku.

Zdejší schola stála fakt za to.

Spojení tance a zpěvu vytvářely příjemnou atmosféru svěcení. Seděly jsme v sektoru jeptišek a proto stále nevíme, jestli to není znamení do budoucna :-). U litanie všech svatých, kdy se novokněz modlil vleže na zemi, ostatní lidé poklekli. Musíme podotknout, že na zem plnou kamení. Po chvíli jsme se začaly modlit aby už byl konec, jelikož nám postupně odumíraly nohy. Po slavnosti nám sestra Epifanie sdělila, že z nás budou jistě dobré řeholnice. Kromě toho jsme sklidily i pochvalu od biskupa :-). Po mši se přímo v kostele podávalo jídlo, které bylo velmi pestré: kuřecí noha, maso na špejli (nevíme naštěstí z čeho), rýže se zdobením, chips, pomeranč, banány, které po opečení chutnají jako brambory, chapati, zeleninový salát, hrášek na jiný způsob, špagetky. Oproti loňsku jsme si daly vše a zapily to každá jedním safari (pivko). Po jídle lidé začali tančit a zpívat před oltářem. Líbilo se nám, jak jsou bezprostřední. Stálo to opravdu za to. Čas letěl jako voda, a proto jsme se vydaly na cestu zpět domů do Mahanga.

A co jsme my ostatní v tento den podnikali?

Určitě by stalo za zmínku jaké patálie si Tom užil při placení písku, jak jsme znova nosili cihly a přebírali léky....ale myslím, že nejkrásnější z tohoto dne bylo, když jsme věnovali klukům draky, které poslal Jakub a Míša z ČR. Svahilský název je Tiara. Jacobo a Jemes se dělili o jednoho a Abu a Ayubu o druhého. Pak jsme ještě měli malé dráčky od Jany, které si mezi sebou pujčovaly děti z vesnice. Bylo to hezké, že se děti ze sirotčince podělili o zábavu, kterou si s námi užívají. Bylo to ke spokojenosti všech, málem se k nám připojil jeden děd z vesnice, který chtěl pouštět vzduchem jakýsi pytel od cementu.

8.8.2012 – středa: Svátek NANE NANE

Trochu jsem si pospala, ne proto, že by byl svátek, ale spíš proto, že se mi tu nespí zatím moc dobře. Bude to jedině horkem, protože jinak se tu máme parádně.

Dneska jsme se sešli na motlibu v hojném počtu, naše řady doplnil Edgar, Kulwa a Doto a Juma. Trpělivě naslouchali českým slovům ranních chval a pak se s námi pokoušeli zazpívat Imanus tuas Pater a jiné písně. Při s nídani nám sestra říkala, že nás slyšela modlit se a zpívat v choru, a to že je dobré zanamení a předzvěst hezkého dne.

Po snídani si babu odchytil Zuzku a nás ostatní holky a šli jsme dodělátat cestu k sirotčinci – tzn. Její ohraničení cihlami. Jenže tentokráte to bylo všechno podle jeho plánu. Takže s krompáčem a pořádně vyhloubit jamky a až do ni cihlu položit. Proč si na to vzal Zuzku a nás mi opravdu není jasné . Po dvou minutách práce jsem měla pod snubákem puchýř.

Naštěstí přišli i další pomocníci, tak jsme se střídali. Jana odešla dělat placky, lépe řečeno to, co z nich zbylo po včerejší hojné večeři.

Martin a Anička zůstali nakonec až do oběda, společně jsme se ještě nasmáli nad zážitky všedního dne a taky jsme se od Martina dověděli, co je to ten svátek Nane nane. Je to oslava zemědělců, farmářů – velký den, lidé se sjíždí do Mbeyi a slaví to jako u nás pouť.

Těsně po tom, co přijel Chris, jsme uděli velké společné foto: my Wazungu, sestra Epifania, dětičky a Chris. A hned po tom jsme se rozloučili s Aničkou a Martinem. Sestra je doprovodila až k cestě , my jsme jim zamávali a pořídili jejich letošní poslední Mahangovské foto:-). Odvedli tu kus dobré práce na svém projektu mikropůjček, který Martin zahájil již v loňském roce.

Co nás čeká odpoledne.... kávička, zákusek, odpolední spánek, večer zkouknem film a necháme si k tomu dovézt pizzu :-):-):-) Popravdě řečeno: umyjeme nádobí, podívame se jestli teplá voda a dáme si instantní kávu, o zákusku si budene povídat, pak pujdeme popisovat léky pro doktora Magoga, pak rozplánujeme rozložení dalších budov a políček kolem areálu sirotčince a vymyslíme nějaké večerní aktivity pro děti Jedním okem zahlídli draky, ale bohužel nám počasí ještě nepřálo a vítr nebyl to pravé ořechové. Když vítr je, tak slyšíme: Pole na upepo ...litujeme vás kvůli větru, jenže teďka se na něho těšíme!!!

7.8.2012 – úterý (Jana)

Dnešní den jsme opět začali snídaní. Hned po ní jsme se s holkama vrhly na přípravu programu pro školku, i když pořád nevíme, jestli vůbec bude. Mají teď nějaké mimořádné prázdniny, protože probíhá sčítání lidí. Domlouvali jsme se však se sestrou, že dá ve vesnici vědět, že bychom vedly školku my, když jsme teď tady. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Udělaly jsme si plán, co bychom je chtěly naučit, co jim ukázat, co s nimi procvičit, jaké k tomu máme pomůcky a co zvládneme. Máme v plánu matematiku, angličtinu, pohybové aktivity, zručnost, barvy atd. Využívat chceme jak prostory ve třídě tak venkovní prostranství. Chceme si děti rozdělit do čtyř skupin, aby výuka probíhala aspoň částečně individuálně. K dispozici máme tužky, pastelky, papíry, omalovánky, sešity s nálepkama, barevné gumičky, dřívka, prstové barvičky, kartičky s obrázky. (Jsem ráda, že jsem toho doma tolik sbalila.) Budeme se snažit využít maximum toho, co máme k dispozici, aby byla výuka pro děti hlavně prožitková a zážitková-aby byla šance, že si toho zapamatují co nejvíce.

Odpoledne jsem s dětmi pouštěla letadélka, které jsem dovezla, opět jsme skládali cihly a hlavně začala příprava bramboráků, na které jsme se všichni moc těšili. Vytáhli jsme velký pytel brambor, cibuli, česnek a mohlo se začít. Pomocí dvou škrabek dovezených z ČR (Miška myslela na vše), dvou plastových struhadel (koupených v Africe) a spousty ochotných rukou, jsme vytvořily veliké množství těsta na bramboráky.

Bylo sice nedostatek vajíček, ale dohustili jsme to moukou, ochutili česnekem, který bohužel nebyl moc výrazný, nechyběla sůl a pepř, který nám zbyl z letadla a chuť dodala také cibule nakrájená na kostičky. Našla se i pánvička a olej, takže se mohlo začít. Miška měla u prvního pokusu strach, že to dopadne katastrofálně, ale já jsem věřila v dobrý výsledek. A povedlo se. Kamna hřála dobře, pánvička se nepřipalovala a za chvíli už se do kuchyně začali scházet první hladovci, které přilákala vůně bramboráků. Během asi dvou hodin jsem nasmažila dvě mísy placiček, nechtěla jsem ani vystřídat, přestože se holky přišly několikrát zeptat. Byla jsem nadšená, že se můj nápad ujal, zrealizoval a všechny uspokojil.

A najedli jsme se opravdu všichni. I sestře naše české jídlo chutnalo a zdejší děti se olizovaly až za ušima. Těsta bylo tolik, že jsme část nakonec schovali, abychom si bramboráky dosmažili na další den k obědu.

Spát jsme šli všichni unavení, ale spokojení a s plnými bříšky.

6.8.2012 – pondělí (Jana)

Tak konečně i já mám možnost zhodnotit Mahango. Chápu, proč do celého projektu jdou ti lidi kolem mě tak naplno. Věřím, že je to všechno velká dřina a výsledky jdou vidět velmi pomalu, ale když už se něco povede, radost místních lidí (a hlavně dětí) stojí za to.

Tady to na mě konečně působí jako opravdová Afrika. Hliněné domky, pusto, sucho, občas nějaké zvíře živící se kdoví čím.

Jelikož školka zatím není, hledali jsme si každý nějakou náhradní činnost, abychom mohli přiložit ruku k dílu. Holky praly klukům špinavé prádlo, já jsem vzala děti a šly jsme sbírat odpadky kolem areálu. Malí kluci se nejvíc těšili, až budeme moc odpadky zapálit. Tomáš s Michalem si vzali na starost zbourání nějaké staré polorozpadné budovy, na jejimž místě mají stát nové zdi pro slepice, králíky atd.

Protože jsme se rozhodli zkusit kluky naučit trošku pořádku (holky začaly už zmiňovaným praním), slíbil Michal vyrobit ještě další poličky, aby si měli své věci kam uložit a já se pokusila vyrobit jim provizorní věšáky. Vydala jsem se s dětmi k potoku na bambus-Abu o mě měl strach, říkal, kde jsou hadi a kam ať dál nechodím. Bylo vidět, jak je zodpovědný a jak se stará o ostatní. Když se mi (při mé velké šikovnosti) povedlo se pořezat o list bambusu, vypadal Abu, že zkolabuje a podle jeho výrazu jsem měla pocit, že to nejspíš nepřežiju. U potoka našel kus papíru, tak mi ho nabízel, ať si tím prst zakryju. Šlo jen o malé škrábnutí, ale Gabka, kterou jsem poprosila o ošetření, taky vypadalo docela bledě. Naštěstí jsme měli možnost posilnit se zbytkem slivovice z domova, takže vše dopadlo dobře.

Odpoledne jsme ještě skládali cihly, které nám přivezli na stavbu nových zdí. Na pomoc přišla spousta dětí z vesnice (řekla bych, že je nejspíš přilákal hluk traktoru, který cihly přivezl), ale byli moc šikovní a strašně se snažili. Udělali jsme řetěz a za pomoci všech jsme cihly složili.

Závěr dne byl odpočinkový-ještě se mi povedlo uvařit česko-africkou polévku, aneb jak udělat večeři, když je všeho málo. Osmažená cibulka, na ni podušené brambory s rajčaty, přidána česká pytlíková gulášovka, česnek a sůl. Ze sáčku na litr polévky jsem udělala tři litry, takže zbylo i na děti. Všichni jsme si pochutnali a už jsme se těšili na bramboráky, které máme v plánu následující dny.

Chris nám totiž odpoledne přivezl nějaké zásoby-mimo jiné jsme si vyžádali i brambory, struhadlo a česnek-všechno sehnal a dovezl, takže placky budou. Taky přivezl sestře nové kolo, ze kterého měla velkou radost.

Usínala jsem spokojená, měla jsem z toho dne velmi dobrý pocit.

5.8.2012 Neděle – den nepracovní

Sestra Epifanie naplánovala výlet na mši svatou do Igurusi. I když jsme se na poslední chvíli vymluvili z oběda u jejich známých, přesto jsme se vrátili až kolem jedné hodiny odpoledne. A to mše sv.začala v 8:00. Samotná mše, byla na africké poměry středně dlouhá (1,5 hodin), ale po ní byl asi hodinový program agitace vybírání peněz na primiční dary jednoho novokněze: jakási charizmatička neustále pronášela emotivní řeči a vybízela ke štědrosti do toho zpívala schola a lidé mávající bankovkami nad hlavou se v zástupu protančovali k oltáři, kde vhazovali do připravené bedýnky různé obnosy. Vskutku zajímavé, ale na vkus Evropanů až příliš dlouhé. Michal se obětoval a zůstal až do konce, ale my ostatní jsme se vydali  na nákup do ulic Igurusi. Sehnali jsme, co jsme chtěli a zašli si na fantu. Seděli jsme v „restauraci“, kde se ke svačině či už k obědu servírovaly jakési žaludky, či kosti či cosi neidentifikovatelného společně s banány....všechno dohromady do byly šedo šedé barvy, místní si pochutnávali, ale mě znervozňoval už jen pohled na obsah jejich talíře a silně mě zneklidňoval pohled na konzumaci samotnou.

 Nakonce, tak jak říkám jsme se vymotali z Igurusi až po 12:00 – setra si vzpoměla, že chce koupit zeleninu atd.

Kromě nákupu jsme si přivezli z Igurusi i malou Katy – kamarádka Jamese a Jacoba.

 Odpoledne plynulo v rytmu odpočinku a k večeru jsme si pohráli s dětmi ve stínu školky. James, Jacobo, Abu a Ayubu jsou ve freezbee naprosto perfektní a obratní, jde vidět, že každá bledá tvář to s nimi za svůj pobyt pilně trénuje, kdežto ostatní děti za nimi, v tomto, pokulhávají. Velký uspěch měly malé gumové míčky Jany … místní holky s nimi hrály školku a kluci okamžitě začli čutat. Kromě balónu vzduchem léty dvě zvláštní slova, už jsme je mezi dětma ze sirotčince slyšeli, znělo to jako nějaké přezdívky. Na Jamese volali Kulma a na Jacoba Doto. Myslím, že už se o tom někde zmiňoval Ondra, ale asi se mi to vypařilo z hlavy. Kulma a Doto, co to může být a proč si tak říkají? Abu vysvětlil, že je  to proto, že jsou dvojčata. Večer se mi potvrdila doměnka, že jedno označení je pro prvorozeného a druhé pro druhorozeného. Kulma první, Doto druhé. Příjde mi to vtipné, ale opradvu si teď jinak neřeknou.

Při západu slunce, jako každý den se odebral Michal s kluky zalít stromečky k sirotčinci. Tentokrát jsem ho doprovodila já, Jana a Tom. Gabča a Zuzka obdivovaly západ slunce z vodojemu v Malawatu.

4.8.2012 Sobota – den pracovní (Miška)

Původní plán byl prát druhou várku oblečení klukům, ale voda netekla. Takže jsme se  s holkama vrhli na třídění léku, jejich anglický popis a popř. Dávkování, tak aby to bylo pro sestru Honestu, co nejprřehlednější. Já, Gabča a Zuza jsem tedy „pracovali na lécích“, Jana opatřovala kaše svahilským návodem a Tom s Michalem plánovali přístavbu králikárny a slepičárny k misijní budově, opravovali zámky a mazali panty, vyměňovali žárovky a vyrobili regály...

Já jsem si původně myslela, že naše léky budou otázkou jednoho dopoledne, ale dost nemile mě překvapilo, že jsme u toho ztvrdli celý den a to nám ještě cosi té práce zůstalo na dny další. Únavný pracovní den byl zakončen večerním pexesem v sirotčinci, kde jsme s kluky zároveň procivičovali jejich anglickou a naši svahilskou slovní zásobu.

Po večeři se Gabča a Zuza ujaly úkolu opatřit Jacoba aJamese plenkami, už to vyzkoušeli v pátek a fungovalo to, byly mokré pouze plenky, už né matrace a povlečení, takže ubyla práce při každoranním praní. Zprvu se jim starší kluci smáli, že mají plenky jako mimina, ale když jsme naprosto vážně přišli s tím, že do plenek navlíkneme všechny kluky, včetně Faustina, tak z toho měli legraci všichni a stalo se to pomalu celovečerní hrou. Ben Switbert, který se tu večer za námi stavil a zůstal přes noc, dostal plenky málem taky:-):-):-) nehledě na to, že už za pár měsícu končí střední školu.

Já a Tom- konečně v zaslíbené zemi Mahango (Miška)

Ráno bylo krásne, vyspali jsme se dorůžova, ničím nerušeni, hlavně ne krysami:-). Ve městě jsme museli splnit několi formalit: nákup, internet a pak jsme se ještě stavili naskok za Mama mkuu a za Angelinou, která je skrze nás také podporována. První zastavka v Mahangu směrovala k sirotčinci – museli jsme odevzdat olej na střešní trámy.

Zrovna byl čas oběda, takže jsme do Mahanga dorazili akorát. Gabča a Zuzka byly v jednom kole, přepíraly oblečení Jacobovi a Jemesovi (Hasseni, Huseni). Stále mají problem s nočním počuráváním, takže jim určitě koupíme novou matraci a zkusime je této nepříjemnosti zbavit.

Po výborném a na Mahango bohatém obědě se Tom vydal s Chrisem nakoupit, mimo další důležité věci, právě matraci.

Já a Michal jsme šli nafotit sirotčinec pro připravované bilbordy a kalendář.

 

Večer už je pomalu na spadnutí, takže si půjdu vybalit věci a připravit náš pokojíček na obývaní...