2.8.2012 Odjezd z Galuly (Miska, Tomas)

Zacatek techto zazitku spada sice z casti do dne minuleho – vse to zacalo asi ve 23:00. odebrala jsem se do pripraveneho pokojiku,oddeleneho od social.zarizeni pouze zavesem,a pri svelte celovky jsem se chystala na vecerni hygienu nohou. Kolem me najednou probehla mys. Vykrikla jsem sice jen polohlasem,ale ve vnitr sebe jsem spustila paniku.Okamzite jsem volala Toma, at dela co chce, hlavne at tam ta mys neni. Nasel ji, ale jak se ji zbavit/ zavolal Chrise. Ten se sice divil smesnosti naseho pozadavku, protoze mysi prece nekousou, neni proc se jich bat, ale pak se nabidl, ze ji sprovodi ze sveta. BOHUZEL UTEKLA. Po hodine neuspesneho lovu, jsem prece jen byla nucena do mistnosti vejit a travit tam noc. Navic jsme muesli spat s Tom na jedne posteli, jeste ze tam byla alespon moskytiera. Prezila jsem umyti nohou i pripravu na spanek v mistnosti s krysou, panika opadla,takze jsem docela spokojene ve 00:00 ulehla.Ve 3:12 se ale spustilo rodeo. Nejen se z mistnosti soc.zarizeni ozyvaly zvuky krys, neustale piskani, ale rovnez ty potvory behaly po strese. Protoze v typickem africkem domku nejsou stropy, tak nam porad cosi ze strechy padalo do site a na podlahu v pokoji. Najvetsi strach jsme meli o nase batohy-snad nam je nerozkouse. Tom to sel zkouknout, ale nechytil ji,utekla zase. Utekla sice ven z mistnosti, ale kolem dokola byla sposta dalsich. Ve 4:00 spadla asi do kyblu s vodou….odpust mi to Buh, ale modlila jsem se at se utopiJ.Ve 4:10 zacala piskat neposatelnym zpusobem…stale jsem se modlilaJ ve 4:20 asi vyskocila-zblunkani ustalo,skrabkani zacalo. Mezitim porad behaly po strese,kousaly do postele,atd. Moje posledni slova pred usnutim byla: DUM HRUZY. V 6:30 zacali vstavat domordci a uklizeli dum,varili snidani atd. V 7:30jsme vstali i my, rozlamani a zdeptani. Tom sel zkontrolovat batohy a dival se,kde si ta krysa ted spokojene spinka. Nenasel ji. Potreboval si zajit na zachod, ale co v nem nevidel…ta krysa krys byla v zachode, ne v kyblu, ale v zachode….z vody ji trcel jen cumak….stale zila…neuveritelne.

Tom

Zazitky z noci popsala uz Miska, takze na me zbyva v kratkosti popsat ukoly dne. Hlavnim ukolem byla cesta za sirotky do Mkwajuny, kde nyni bydli Marta a jeji bratr Eleutere. Nejprve jsme se ovsem stavili za Ferdinandem, ktereho podporujeme pri studijich na stredni skole. Navstivili jsme ho primo ve skole, nasli jsme reditele a dovedeli se, ze se Ferdinand snazi a stadium mu docela jde. Dovedel jsem se dulezitou novinu… Ferdinand je fanousek Manchesteru United, stejne jako ja… Nase dalsi cesta vedla za Martou a Eleuterem. Byli zde premisteni z Galuly proto, aby mohli byt s ostatnimi bratry a sestrami na jednom miste. Marte jsme predali dopis a nechali ji at take neco napise a nakresli pro sve sponzory. Mezitim jsme jsme udelali rozhovor i s jejim bratrem. 

1.8.2012 Prijezd doGaluly (Miska)

Mezitim,co se Michal,Gabca,Zuza a Jana prepravovali smer Mahango,me a Toma cekala cesta za sirotky do Galuly. Sestava: ja, Tom, Chris, Mama Mkuu, ridic Deo a jeste jedna sestra Leokardie. Namackani jsme se dopravili nejdrive do Mshewe,kde jsme potkali Salesii – ta je zde nove v reholni formaci. Je to pomerne placha divka. U sester vzpada spokojene,I ony na ni peji chvalu. Po hodine cestz jsme konecne dorazili do Galuly, kde jsme se ubztovali v dome matky Mama Mkuu (MM)….uz kdyz jsme ten dum spatrili,vedeli jsme ze v nem v noci zazijeme dobrodruzstvi….to, co prislo vsak predcilo nase ocekavani…

U matky MM bydli sirotci Deogracias a Veronica. Sestkali jsme se tu I s Georgem, Michalem a Gasparem. Vsechny tyto deti na me pusobily opravdu mile.Stravili jsme s nimi trochu vic casu, a proto se pred nami tolik nestydely. Veronica nam dle africkeho zvyku slouzila u stolu ….polevala nam ruce pred jidlem a pronesla motlitbu. Deo byl k ruce,co se tyka narocnejsi prace…donaseni vody, sekani dreva,…Ostatni bydli nedaleko, a jako dukaz diku prinesli do domu MM nejake dary.

Po vecerni prochazce galulskou krajinou babobabu jsme stravili prijemne chvilky nejen dikz veceri, ale take diky rodinne atmosphere domu – deti a matka MM byli na dvorku,chystali jeste nejake pokrmy. Ze tmy hralo radio a ja jsem bleskem lovila stastne vyrazy tvari.

trosku cestovani a krasny vylet pralesem k vulkanickemu jezeru

Úterý: (Jana, Zuzka, Gabča)

Úterní ráno bylo kruté, neboť jsme vstávali dřív než obvykle. Důvodem byl výlet k jezeru a následné přemístění do Mbeyi. Náš africký společník Chris na nás čekal před nemocnicí. Naložili jsme svoje bágly a vyrazili. Asi po 15 minutách cesty Miška podotkla s hrůzou v očích: "Tome, musíme se vrátit, já jsem zapomněla peníze pod matrací" :-). Takže jsme spatřili nemocnici Igogwe dřív, než jsme si mysleli.

Dále cesta probíhala v pohodě. Jen Tom si dělal z Chrise legraci, že se musíme vrátit zpět, neboť si tam zapomněl svou oblíbenou ponožku. I přes veškerou snahu nás všech se nám jezero nepodařilo najít, a proto jsme museli požádat o pomoc místní obyvatele. Dva z nich sedli na piky piky (motorka) a ukazovali nám cestu. S menšíma i většíma obtížema jsme zdárně dojeli na "parkoviště", odkud jsme pralesem putovali k jezeru. Prales byl úžasný.

bambusy jako u nas smrky

 Rostly tam všude okolo obrovské banánovníky. Vedle těch krásných listů jsme si připadali jako pidilidi. 

Zhoupli jsme se i na liáně. Poslední úseky cesty byly fyzicky i psychicky velmi náročné. Museli jsme zdolávat úseky cesty po kořenech stromů jako na horolezecké stěně. Docela hodně jsme se u toho zapotili. Největším pobavením byl jeden z majitelů piki piki, který nás k jezeru doprovázel i pěšky, a celou cestu absolvoval v gumácích a s rukavicema.

Odměnou za tak náročnou túru pro nás  byl nádherný pohled na kráterové jezero.

 Černoch v gumácích měl nespočet telefonátů a byl očividně rád, když jsme se konečně vydali na cestu zpět k autu. I když se snažil mluvit svým nářečím, Chris mu moc dobře rozuměl a my jsme se velmi smáli, když nám přeložil, že: "Ten černý tady pořád nemůže vytřískat z těch bílých větší prachy." Vše nakonec dopadlo dobře a my výlet zakončili siestou na "parkovišti".

Pak jsme se přesunuli do Mbey, kde jsme se večer setkali s Mamamkuu. Jdeme spát, zítra nás čeká přesun do Mahanga. Odtamtud budeme mit zhorseny pristup na internet, takze Vas prosime o trpelivost.

Den posledni v Igogwe od Zuzy, Gabci a Jany

Pondělí: (Gabča, Jana, Zuzka)

Ráno po probuzení, dříve než jsme snídaly, jsme zašly vykoupat, nakrémovat a obléknout naše dětičky. A taky se postarat o nasycení čakulou (jídlo). Po snídani  jsme se rozhodli absolvovat první menší výlet. Vydali jsme se k vodopádům, které byly poblíž nemocnice. Víc než vodopády nás nakonec zaujala velká spousta okřídlených krys (velkých afrických netopýrů), kteří tam poletovali.

  

Přidat popisek

Od vodopádů jsme se vydali směrem do hor. Rozhodli jsme se zdolat nejbližší vrchol. A také jsme ho zdolali, přestože to nebylo tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Nahoře jsme si udělali piknik pod africkým stromem. Po zaslouženém odpočinku jsme se vrátili zpět do základního tábora, kde už na nás čekal pozdní oběd.

Po obědě nastala chvíle, kterou bychom všechny rády odložily na neurčito-loučení s našima drahýma dětičkama. Čekalo nás poslední krmení, přebalování, oblékání a uspávání.

 Každá z nás si tam za tu krátkou chvíli, kdy jsme v sirotčinci pomáhaly, našla nějakého svého oblíbence, kterého by si nejradši přibalila do baťůžku na cestu domů. 

Poslední večer v Igogwe jsem strávili ve společnosti sirotka Lovenes, ředitele nemocnice Kalindu a sestrou Florou.

Nedele v Igogwe od Zuzy, Gabci a Jany

Neděle (Zuzka, Gabča, Jana)

Ráno jsme se vzbudili jako obvykle a zvony kostela už nás svolávaly na mši.Africké mše stojí fakt za to, jejich zpěvy i s tanci jsou velkolepé a dojemné. Zato kněz se řídil při kázání heslem: udělej to kratší, budou tě mít radši. Blížilo se poledne a my vyrazily za našima pipinkama. Boty se záhadným způsobem našly, tak jsme je dětem hned vyzkoušely. Zpočátku jim botky pěkně podkluzovaly na betonu, ale poměrně rychle si na ně zvykly. Byly jsme také překvapené, když jedna z ošetřovatelek v jednu chvíli blbla s děckama více než my :-). Pipinky dneska byly roztomilejší než kdy jindy, protože byla neděle a měly krásné šatičky. Konečně jsme rozpoznaly, kdo je kluk a kdo holka. Jen nám přišlo divné, kde je nejstarší dítě Samuel.Ošetřovatelky nám vysvětlovaly, že se šel podívat do jiného sirotčince.

Kluci se vydali do Kisy, takže nám nezbylo nic jiného, než sníst oběd pro šest osob ve čtyřech. Bylo to náročné, ale jelikož byly chipsy, tak jsme se překonaly a daný úkol jsme zvládly.

Odpoledne jsme strávily opět s pipinkama.

obvykly pohled na deti v sirotcinci v Igogwe

 Vytáhly jsme bublifuk, vozili je v kočárku, věnovaly jsme se jim, jak jen to šlo. Překvapení dne bylo v okamžiku, kdy se malý pidimužík ve fráčku s vestičkou, zpod kterého mu čouhalo roztomilé bodýčko, objevil v branách sirotčince. nebyl to nikdo jiný než Samuel. Moc mu to slušelo.

Před večeří jsme se šly projít po Igogwe. Je tady moc hezky, spousta zeleně, hlavně babánovníků.

Jelikož byla neděle-první týden za námi, šli jsme brzy spát, abychom měli dost sil na další týdny.

28.7. Igogwe (Miška)

Už včera mě holky seznámily se vším, jak to tady tento rok v sirotčinci chodí. Ráno jsme šly na osmou do sirotčince, děti se probouzely a pomalu se začínalo koupat a krémovat, oblékat a krmit. Člověk, když se zadíval na čokoládová miminka v mýdlové pěně, měl pocit, že ještě nic roztomilejšího neviděl.

Při procházení sirotčincem jsem byla v jednu chvíli zklamaná, mnoho miminek které jsme si tady s Gabčou a Zuzkou oblíbily, tu není. Jsou buď zpět u svých příbuzných nebo v adopci a nebo si na ně ošetřovatelky snad ani nepamatují. Také jsem si malovala růžové představy o tom, jak se personál a chod sirotčince od milnula polepšil v některých aspektech, kterým se loni převážně věnovala Marie, Gabka F. a Lukáš, ale bohužel nebyly patrné velké změny. Děti chodily bosé po betoně za velmi chladného počasí, jednotlivé boty se samozřejmě z pravidla jen po jednom kuse, povalovaly po okolí. Pitný režim je zde „dodržován“ jako loni 150 ml mléka denně. Za to strava se nám zdála pestřejší, starší děti 1,5 – 2 roky dostávají nejen kaší, ale i rýži a fazole a mladší děti mívají častěji banánové kašičky jako přesnidávku.

Obr.: Výborný jedlík Pascal ...sní vždycky všechno a stále se tváří spokojeně

Dalším pozitivem bylo, že většina dětí měla ostříhané nechtíky.

Před obědem i odpoledne jsme si s dětmi hráli venku, byl krásný slunečný den. A to po docela dlouhé době, jindy – i na místní obyvytelé to působí nezvykle – pršelo a okolí bylo zahaleno v mracích. Je tu velmi chladno (ještě chladněji nám bylo, když jsme dozvěděli, že v ČR jsou nyní třicítky:-)).

Odpoledne jsem snažila vyspravit dětem moskytiery, mají v každé tisíc děr jak vrata:), takže úkol nad lidské síly. Chtěli jsme dětem vyzkoušet botičky, co jsme dovezli (i ty, co loni nakoupila Gabka, Marie a Lukáš), ale bohužel ztratili klíč, od místnosti, kde je uložili:), takže snad zítra. Kromě botiček jsme dovezli i nějaké oblečky a plenky....za všechny tyto věci byli moc vděční. Pokud se nám podaří příště vyslat zde zase nějaké dobrovolníky, tak je určitě vybavíme zase těmito věcmi. ….Děkujeme Katce, že nám tyto věcičky přibalila:).

Obr.: předání oblečení, botiček, plenek a zdravotnického materiálu řediteli nemocnice

V Igogwe jsme jenom naskok, náš hlavní úkol je v Mahangu, nicméně pokaždé, co jsem tady naprosto mi to přilne k srdci. I když jsme zmínili spoustu problému, které v sirotčinci mají, přesto se tu děti namají špatně. Mohly by se mít líp, ale asi ne v průměrné vrstvě tanzanskeho obyvatelstva.

Obr.: Ošetřovatelka si s dětmi vychutnává po dlouhé době slunečný den

 

Obr.: Michal a Samuel. Samuel přebral roli po Felixovi...je nejstarší dítě sirotčince, pomáhá ochotně ošetřovatelkám, ale také je dost zlobí :-).

Po večeři nás čekal ještě jeden úkol: připravit sunarové kusovky Hipp pro chudé, jež se chodí ošetřovat do místní nemocnice. Kaše budou dávány rodinám s podvýživenými dětmi, a to samozřejmě zdarma. Udělali jsme balíčky po třech kusech a opatřili je kartičkou se svahilským návodem k přípravě: Mwaga unga kwenye kikombe kutoka kwenye mfuko, ongeza mají ya moto, koroga vizuri na kijiko (přeložil sám pan ředitel nemocnice Mr. Kalindu).

Obr.:HIPP

27.7. Návštěva sirotků a cesta do Igogwe (Tomáš)

Dopoledne jsme jeli do výukového centra, kde se Eliesa K. a Emanuel P. vyučují řemeslům, první bude elektrikář a druhý truhlář. Oba kluci se snaží, jsou velmi vděční za pomoc. Natočili jsme s nimi krátký rozhovor, který po návratu zveřejníme v jejich profilu na bezmamy.cz a předali dopis s drobnými dárečky a knížkou.

Další cesta směřovala na střední školu, kde se učí Gwakisa. Když jsme dojeli, vyřítili se na nás odevšak studenti a snažili se komunikovat anglicky. Gwakisa je sice rád, že může do školy chodit, ale raději by změnil školu za lepší. Stěžoval si, že je ve škole méně předmětů, protože mají málo učitelů. Jde však o problém většiny státních škol.

Obr.: Gwakisa chodí na statní střední školu v Mbeya. Je to snaživý kluk, stejně jako jeho spolužák Salum

Chris nás potom vysadil na zastávku dala dala a my vyrazili do Igogwe za ostatními. Přijeli jsme akorát včas, zrovna na oběd. Miška se pak připojila k holkám do práce v kojeňáku. Na mě jde nějaká rýma, jdu si dát slivovici.

Obr.: Miška a Lenatus