Slovo závěrem (Tomáš)

Tentokráte z pohodlné židle u počítače doma v České republice si dovolím závěrem alespoň krátké shrnutí uplynulé mise v Tanzánii. Pět týdnů uplynulo jako voda, ale odjížděli jsme se spokojeným pocitem dobře odvedené práce. Jsem rád, že mohu všem našim podporovatelům, sponzorům, příznivcům a přátelům říci, že projekt Centra pro sirotky v Mahangu úspěšně pokračuje. I během našeho pobytu byl znatelný posun na právě probíhajících pracích v rozestavěné budově Jídelny/Kuchyně/Skladu. Když jsme přijeli, kladly se krovy, když jsme odjížděli, byla hotová střecha a namontovaná okna. Shodli jsme se na tom, že další sbírka prostředků bude soustředěna na účel výstavby vodovodního potrubí a rezervoáru na pitnou vodu, jejíž přísun  musíme pro sirotčinec co nejdříve zajistit. Bez něj není možné pokračovat dále a začít velký sirotčinec trvale obydlovat. Naše úsilí v následujících měsících bude tedy směřovat tímto směrem. Zároveň však je potřeba začít vypalovat cihly na ubytovnu pro dívky tak, aby po dokončení všech prací na vodě, bylo možno plynule přejít na stavbu této druhé ubytovny. Před odjezdem jsme tedy zadali u místních obyvatel zakázku na výrobu cca 20 000 cihel potřebných na další stavbu. Průběžně budeme uvolňovat finanční prostředky i na ně. 

Velice příjemným povzbuzením letošního pobytu byli dva lidé, které si odvážíme v srdci domů - Chris a sestra Epifanie. Chris se stal našim zaměstnancem a usilovně pracuje nejen při řízení všeho nezbytného pro výstavbu, ale zároveň podává žádosti o finanční prostředky z různých grantů. Podařila se mu získat první částka z americké ambasády a druhou má přislíbenou. Ale necenili jsme si jej pouze pro jeho zapálení pro projekt, ale zejména proto, že jsme si rozuměli lidsky a zažili společně krásné chvíle. A sestra Epifanie v zimě   přišla do misijní stanice v Mahangu jako "matka domu", aby se zde starala o sirotky. O sirotcích hovoří jako o "svých dětech" a její zkušenosti a přístup jsou neocenitelnou pomocí v dalším rozvoji celého centra.

S matkou představenou jsme tentokráte pobyli pouze krátce (já s Miškou a Chrisem trochu déle na cestě do Galuly), protože je velice vytížená správou řádu a zároveň úkoly diecéze, které na ni přesouvá nemocný biskup. Podařilo se ovšem vyřešit celou řadu otázek a na závěr podepsat komplexní smlouvu o partnerské spolupráci při budování a správě Centra pro sirotky v Mahangu s jasným rozdělením úkolů, kompetencí apod. 

Děkujeme všem, kteří nás provázeli svými myšlenkami a modlitbami a nezbývá, než se těšit na rok příští.

Na viděnou

Tomáš

LONELY DAYS (Chris)

I named it “The S.W.A.T TEAM”, 7 Bez Mamy’s made quite a great Team together; Days went so fast until the day of saying goodbye. 6 members living me behind, hoping to meet again soon in Czech Republic, in reality it’s not as soon as anyone were thinking.

Everybody was happy when living Mama Mkuu’s house with presents, I was not because I could see the clock was ticking, I will soon kiss everybody goodbye.

 As we all left the main gate of Sisters’ Congregation no one wanted to go to sleep, we went out for the discotheque…..Ahaaa!...What?… It is Tuesday there is no disco….Ok lets try our luck, All in “the white beast” we went out around the city looking for a place where we can at least dance together for the last time, unfortunately there were no where we could find what we wanted, We decided to make one stop at Shaba Pub for drinks.

6 of us Gathered together at one table, Michal was quiet and busy watching football at Super Sport Channel 3, completely taken away. Michaela,Tomas and Jana sitting in front of Me, Suzana and Gabriel. We made lots of Noise, Jokes and laughter as if we owned the bar…Happy last moments.

As everyone was tired, we left Shaba pub for Warsame. Outside Warsame It was difficult to say goodbye to the people I love, shaking and kissing goodbye ever smiling Michaela, the Cool and Nice guy Michal, Jolly and Jokey Tomas, cooperative and team worker Jana, My nurse, friendly and lovely Gabriela, in a car always singing “sovaaaaaa” together with beautiful Al-mariachi Guitarist Latino like Suzana…Nock! Nock! Nock! Nock!”,Kariiiiiibu.

But who made such a nice team….?

Everyone went inside Warsame, I was outside with pain, stuck like a punk, couldn’t even drive a car back home. When I got guts to drive, I drove very slow not even above 50kph until I arrived home. SUCH A LONELY DAY IT WAS MINE.........

THE VLADIMIRs

Such nice people you would like to spend the whole week with. People who are Willing to help, willing to raise more money for Mahango orphanage especially to have permanent water solution, Willing to arrange fund raising presentations with me in Prague.

Vladimir,Marie and Kalindu at Kiwira

With them we would always talk about projects, politics, life style, nature and few jokes. They always have educative conversations.

From their conversation I picked up some sentences made me smile or laugh:-

“Every time we must report to our children so that they know we are no lost”

“Chris you are such a good drive in such a good car…..No…no….no… this is not a compliment it’s true”.

“I can’t imagine European car in such terrain it could be broken in pieces”   

“Lets seat here to avoid the Americans….I don’t want political conflicts”

“Chris I must say without you we would be completely lost”

“We have no more SMS replies from our children because they know we can’t get lost any more

Marie and Vladimir at Igogwe hospital

The people I love are all gone. Vladimir and Marie have left Mbeya for Mikumi,I had another hard time of saying goodbye to these friendly old couples, this is the return of LONELY DAYS.

Výlet s dětma a srážka s oslama 21.8. (Michal)

Dnes v předposlední den našeho pobytu v Mahangu jsme našim sirotkum chtěli udělat radost, a proto jsme naplánovali maličký výlet Chrisovým terenním autem k vodopádům vzdálemým 15 km z Mahanga. Do auta, byť jsme tomu ze začátku nevěřil, se nás vešlo 13, takže všichni sirotci včetně již téměř dospělých kluků Faa a Bena a všichni dobrovolníci.

Při odjezdu nálada byla perfektní. Nejmenší špunti asi nikdy nejeli osobním autem, tak kolem dokola kouleli očima a všichni jsme si zpívali o sově. Po půl hodince jsme prý dojeli k oné řece a chvíli jsme ji museli hledat, protože ani zdejší domorodci, kteří bydlí hned u vodopádu nevědí, že bydlí u vodopádu, a proto nám nemohli poradit.

Nakonec jsme to vše našli včetně vodopádů a byla to nádherná podívana. A protože uběhla jen kratička chvilka od příjezdu, tak jsme se rozhodli vyšplhat ještě na nejbližší kopeček. Děti se drápali na horu jako zběsilí a já závodil s nimi. Nakonec vyhrál Ayubu a když vylezl nahoru, tak celý nadšením koktal, že zahlédl digi digi, což je zdejší malá antilopka, která zde byla kdysi hodně rošířena, ale postupem času byla již vytlačena hladovými žaludky zdejšich lidí, podobně jako v našich krajích sme vytlačili jeleny, ruzné poletavce a dravce. Pak jsme si nahoře udělali pauzičku a dali si banány.

Chris měl dalokohled, tak kluci koukali do dálky jako diví. Z ničeho nic se k nám začali přibližovat tři muži a to už jsem tušil problémy. Hned jak přišli tak Tomáše upozornili, že nemá fotit okolí, přestože se díval přes dalekohled. Následně nám sdělili, že máme jít okamžitě za starostou do jeho kanceláře. Já myslel, že budou chtít peníze za nějaký nesmyslný poplatek, protože jsme běloši, ale oni jen nekompromisně chtěli, abychom okamžitě šli do jejich kanceláře, což bylo kolem 3-4 km. Při našem návrhu, že se tam zastavíme až pojedem zpět se tvařili jako osli, a tak jsme potkali osly. Měli jsme dvě možnosti, buď se jím podvolit nebo vzdorovat. Zvolili jsme cestu menšího odporu, protože s námi byly děti a kdyby se situace vyhrotila, tak by jsme někdě mohli skysnout do večera. Takže jsme se vydali za těmi oslama do kanceláře. U našeho auta stál jakysi dědek, který mě obvinil, že jsem tam byl už před dvěma dny a asi se obával, že mu ukradu vodu z řeky nebo co. Samo sebou jsem tam ještě nidky nebyl. A tak jsem sedli do auta, že pojedeme za starostou, ale to k nám přišel starostův posluhovač, tedy jeden z hlavních oslů, že se prý nemá jak dostat zpět do kanceláře. Takže se knám přisáčkoval do auta. Bylo nás tam již 14. Při příjezdu do kanceláře nás starosta ani nepozdravi, ani my jeho. Spíše jsme se vysmívali, že ten posluhovač si v každé druhé větě protiřečí, tedy lže. Prostě nám chtěl jen udělat problému, což se mu dokonale povedlo. Škoda, že neumí udělat něco užitečného než jen prudit lidi. Ale tak to hold někdy na světě chodí. Řekli jsme si, že si nenecháme výlet úplně zkazit. A nejlepší zlepšovač nálady je jídlo. Tak jsme vzali děti a jeli do Igurusi na obět, kde si každý objednal hranolky s vaječnou omoletou a Pepsi.

Dospělí si dali pivečko. A hned jsme se cítili opět výborně. Po výborném výletě jsme ještě s dětmi šli na trh nakoupit jim boty, protože jejich boty byly děravé jako já když jsme brankářem při fotbale. Kolem 16 hod jsme se vráceli v dobré náladě domů a srážka s oslama byla již zapomenuta. A tak nám v podvečer končí předposlední den a venku se prohání silný a suchý vítr po vysušeném Mahangu jako by se nechumelilo.

Sportovní den 18.8. sobota (Michal)

Tak jako v minulusti, tak i letos jsme uspořádali sportovní den. Miška s holkama vytvořila plakátky a nechale je jako pozvánky roznést po vesnici, naši sirotci ještě navštívili své kamarády a pozívali nejen je, ale i kamarády jejich kamarádu.

Sportovní den začínal v 15 hod. Nicméně v ještě v 15.45. přišly kromě naších sirotku jen další 3 děti. Nicméně za další půl hodinu se začaly trousit další a další děti a nakonec se sešlo dětí jako smetí. Tedy kolem 65.

Uspořádali jsme pět disciplín. U Tomáše děti kopaly balónem na plastové láhve za což měly body. Zuzka vymyslela disciplínu poznávaní barev, což aspoň z mého pohledu nedopadlo moc dobře, neboť většina dětí ze školky byla vedle jako jedle. Ze základních škol na tom již byli lépe. Miška vymyslela pohybovou hru, kde děti měly za úkol nabírat písek na jednom místě na lžičku a s ní doběhnout do druhého míste kde děti písek přesypávaly do lahvičky dokud nebyla plná.

Nutno podotknout, že tato hra se dětem moc líbila a byly v ní úspěšné. Jana vymyslela nošení malého míčku na lžičce na čas.

A jako poslední zastavení měla Gabča. Tam měly děti cvrnkat skleněné kuličky do důlku. Děti byly nadšené všemi hrami. My byli nadšení i tím, že sirotčinec byl poprvné naplněný k prasknutí dětmi což znamená dětským křikem, zpěvem a dalšími projevy, které provázi hromadu dědí kdekoliv na světě. Nakonec jsme vyhodnotili nejlepší děti a ty dostali dárky nejdříve, ale nakonec se dostalo na všechny, přestože jsme je odměňovali již ve tmě při baterkách.

ČÍM NÁS AFRIKA ZASE PŘEKVAPILA aneb několik postřehů bez chronologické návaznosti (Miška)

ak to dopadlo s nákupem knížek pro sirotky....

To, co se z pohodlí domova jevilo jako banalita, se stalo v Africe nemožným....sehnat pohádkovou knížku pro menší děti ve svahilštině se nepodařilo, sehnat pohádky pro starší děti ve dvoujazyčném vydání bylo zhola nemožné. Jediné, co se podařilo obstarat po prohlídce 6 knihkupectví v Mbeya, byla anglická povídka v sešitovém vydání. Tuto povídku jsme pak dávali sirotkům, kteří již zahájili střední školu.

Nevěřili jsme vlastním očím, opravdu je tady taková nouze o knihy pro děti? Ihned jsme si však vzpoměli na sestkání s Kilakou – malířem Tingatinga z Daru....jeho knížky pro děti vyšly nejméně v 8 zemích světa, jenom ne v jeho domovině :-). S malířem Kilakou jsme rozpracovali již v Daru projekt vydání jeho knihy ....vážně jsme se zabývali myšlenkou, že bychom umožnili Africkým dětem dostat do rukou pohádky vycházející z jejich vlastní kultury. Potom, co jsme zažili zklamání z nabídky tanzánských knihkupectví, jsme si říkali, že projekt s malířem Kilakou je skutečně načasován v pravou chvíli. Samozřejmě, všechny adoptivní rodiče, kteří poslali peníze na nákup knížky, budeme ještě informovat o tom jak to z knihama, v konkrétním případě jejich sirotka, dopadlo.

ak postupovalo naše působení ve školce a v okolních školách...

Hlavní plán před cestou zněl jasně....Gabča a Zuza budou učit ve školce, Jana a Michal obhlídnou školy v okolí a zkusí pokročit s přehledem, který loni zdárně započal Martin H. a Alida. Jenže Afrika je nevyzpytatelná, nepředvídatelná, ale asi zřejmě proto je tak přitažlivá.

Když jsme já a Tom asi po týdnu a půl v Africe dorazili do Mahanga, už nám Gabča se Zuzkou a Janou sdělovaly, že byly dva dny ve školce, ale tam bylo dětem řečeno, že budou prázdniny a že se uvidí zase až v září. Moc se nám to nezdálo, vždyť prázdniny skončily posledního června. Jenže ouha, nastalo pondělí a ani Abu a Ayubu, Jemsi a Yakobo (tak se to prý píše svahilsky) se do školy nechystali. Sestra nám potvrdila...škola není, výjimečně jsou prázdniny, hlavně kvůli sčítání tanzanského lidu, do kterého učitelé Tanzánie byli angažováni. Tak tohle opravdu nikdo z nás nečekal....nebylo to zřejmě ani moc plánované, pouze a jednoduše africké.

Práce i tak bylo dost, jak jste se mohli dovědět z předchozích článku v blogu. Pracovalo se hodně fyzicky: nosily se cihly a opravovalo se, co se dalo; uklízeli jsme nový dostavěný sirotčinec a jeho okolí, prali jsme dětem a zašívali; třídili jsme léky, které jsme dovezli a popisovali je tak, aby jim místní rozuměli; léčili jsme lidi v okolí (rychle se rozneslo,že jsou na misijní stanici bílí a že s sebou mají léky. A tak přišla jednou ta, podruhé ona osoba, jedno dítě z blízka, jedno z daleka. Nejčastěji je trápil kešel nebo bolesti nohou a zad.).

Cihly, cihly a zase cihly

Šimšamšom....jakási ukazovačka, kterou Gabi a Zuzi naučily tanzánské děcka říkat v češtině:-)

Edina je malé prostoduché děvčátko, s roztomilými způsoby

Kdo poznal tuto tvářičku, která několik let na vás koukala z našich starých webových stránek? Ano, je to Léma. Tehdy však byla jen o málo starší než batolátko, které má nyní na zádech

Odpoledne a po večerech jsme se věnovali sirotkům na misijní stanici hráli jsme freezbee, fotbal, kuličky, pouštěli draky, kreslili jsme, zkoušeli jsme anglicko svahilské pexeso a procvičovali anglická slovíčka. Jsou docela šikovní, nejroztomilejší je Yakobo a Jemsi: loni uměli jenom I don´t know a I don´t understand, ale dneska jsou na tom lépe. Když bez jakékoliv přípravy přišli do pokoje Gabči a Zuzky a po tichočkem Hodi, hodi (mohu dále) se ozvalo Give me medicine, tak nešel zadržet smích:-).

Čekáme až se kluci navečeří a pak je Gabča a Zuza uloží na kutě.

Když jsme douklízeli v sirotčinci, začali si kluci zamlouvat, která postel bude jejich. Ještě je tu místa dost, takže se nehádali.

Jak jsme kupovali mirindy...

Vlivem jakéhosi prazvláštního nešvaru, se rozmohlo v Africe pití tmavé mirindy – asi malinové.

Pro upřesnění, nešvar je to hlavně z mého pohledu, protože mi ta mirinda opravdu nechutná....je příšerně sladká a umělá. Nebyla jsem sama, komu se protiví...Tom, Michal a Jana jsou v tomto na stejně vlně. Gabča a Zuzka neskáči při této mirindě blahem, ale pozřou ji:-). Na misijní stanici dováži sodovky někdo na motorce, obvykle Kefas. On sice umí anglicky, ale aby objednávka byla jasnější, vysvětlili jsme ji sestře a ona ji tlumočila ve svahilštěně. Požadavek byl jasný: půl bedny pepsi a půl oranžové (pomerančové) mirindy. Pokud nebude pomerančová, tak ať vezme celou bednu pepsin, hlavně ne tmavou mirindu, protože ji běloši nesnáší. Vyprahlí celodenním sluncem jsme na ty sody čekali jako velbloudi na oázu...konečně byl tu... ano přivezl sody: půl bedny pepsi a půl bedny tmavé mirindy?!

Sestra se chytala za hlavu, my jsme si připadali jak Alenka v říši divů....co se na tomto dalo pokazit???

Já jsme přišla ke Kefas a řekla jsme časté Africké zvolání. Mungu Wangu (můj bože), pak jsem vytáhla oranžový repelent a šla jsme našeho milého motorkáře proškolit v poznávání barev. :-)

To jsme se nasmáli.

13.8.2012 – pondělí: Otvírací den sirotčince pro kluky (Miška)

Ráno jsme vstávali tentokráte před sedmou hodinou ranní, bylo potřeba se zapojit do poslední příprav oslavy. Osazenstvo celého domu bylo již dávno na nohou, svážely se stoly a židle na místo činu. Přišly i ženy z vesnice a vytírali podlahu ve školce a před školkou a pomalu začínaly vařit jídlo. My jsme se nasnídali, oblékli, a už už bylo třeba abychom šli k sirotčinci, aby se náhodou nestalo, že zástupce státu přijede dřív než my. Jak zcestná a začátečnická úvaha to byla, nás napadolo celé dvě hodiny čekání na onoho pána. A to jsme se ještě mezitím dověděli, že ani nepřijede osobně, nýbrž v zastoupení a že vlastně nepřijede ani vlastním autem, ale musíme si pro něj dojet. A tak africký čas ubíhal na rozpálené savaně...

Hrála africká hudba a my jsme krátili čas, sobě a příchozím, foukáním balonků a tancem. Užili jsme si u toho spoustu legrace, ale čekání se zdálo nekonečné.

Holky jsi zašly ještě na wc, Tom se šel napít a konečně se ten milostpán uráčil dojet. Působil velmi okázale, stejně tak ti, kteří ho doprovázeli. Od jednoho člověka z jeho doprovodu jsme dostali hned několik výčitek a to se ani neomluvili, že přijeli pozdě. Prvně nám vyčetl, že se Anna a Martin s nim nerozloučili, pak že my jsme se s nim nepřijeli přivítat a pak vytýkal místním, že celkově přišlo málo lidí. V ten den to byl pro nás největší tajtrlík, ale popravdě řečeno, když jsme o něm mezi sebou mluvili, volili jsme drsnější slova.:-)

V rámci oslavy proběhla prohlídka všech staveb, které sdružení Bez mámy podporovalo (školka, dispenzář, misijní stanice, sirotčinec pro kluky a servisní budova sirotčího centra). Jaké byly dojmy představitelů státu nevíme, osobně jim ani Tom ani nikdo jiný z nás představen nebyl. Popravdě řečeno byli jsme celkem rozpačatí z jednání představitelů státu a tak nám trvalo déle, než jsme si uvědomili, že ti hlavní, kteří akci pořádali, Chris, babu a sestry z Mahanga, dělali co mohli abychom se cítili dobře. Měli jsme čestná místa, přišli nám zahrát Simike cultural group, hráli na bubny a tancovali pod žhavým sluncem, pot s nich málem cákal, ale výkon podali perfektní. Nejen my, ale i naši sirotci měli čestná místa, seděli dokonce v první řadě. Tohle byl na Afriku úctyhodný výkon. Vztah dospělých k dětem není s Evropou vůbec porovnatelný, takže se nám to opravdu moc moc líbilo.

Celá akce byla na dobré organizační úrovni, za což vděčíme hlavně Chrisovi. Byla pozvána televize, rádio, i reportéři tanzanského tisku. Ve slavnosti řeči zástupce státu zazněla na naší adresu slova chvály a ochotu kdykoliv pomoci v případě nějakých problému při realizaci projektů

Po obědě na misijní, kde se tak dohromady za odpoledne sešlo 30 lidí, jsme si chtěli odpočinout. Ani tohle nebylo jednoduché, plný dům lidí a dětí, zvuky se rozléhaly na desítky metrů kolem misijní stanice.

Nějak jsme si odpočinout a tak jsme jeli do Mswiswi, připomenout si naši kulturu a dát si pivko :-):-):-). Jenže i nyní jsme byli závislí na dalších okolnostech. Místní obyvatelé jsou muslimové, a nyní mají ramadán, takže přes den nemohli jíst....to znamená, že to, co nesnědli odpoledne, přišli sníst večer. Přišli sice se zpožděním, ale jinak ten večer byl velmi příjemný....jedli jsme všichni dohromady na dvoře misijní stanice. Bylo tam i spousta dětí z vesnice, bavili se tím jak vzduchem šlehaly blesky fotoaparátu. Dostaly sodu a juice z rozéry, velkou hromadu jídla a byli všichni spokojeni.

Po této večeři se stále naši sirotci nemohli smířit s tím, že den je u konce. Zašli si pro sestru Epifanii a vytáhli ji na dvůr, ta jim tam vzala obrovskou baterku, zapla jim rádio a oni před ní předváděli, jak umí tancovat. Protože tu byly nyní tři páry dvojčat, tak se skupiny rozdělily na Dota a Kulwy. Bylo veselo, tancovala i Epifanie i Tomáš. Děcka se napájela sodou, takže potom téměř polovina z nich vyfasovala na noc plenky:-)

čtvrtek 10.8. (Gabča a Zuzka)

Dnešní den se konalo v Nyale kněžské svěcení. Já a Gabča jsme se rozhodly jet na tuto slavnost se sestrou Epifanií, protože se nám už minulý rok líbila. Vyjely jsme po osmé hodině, nejprve na piky piky a pak daladala. Sotva jsme se tam objevily, pokřikovaly na nás děti: wazungu a dávaly nám ruce na hlavu jako výraz jejich úcty. Trochu jsme tam jako jediné bělošky razily, ale líbilo se nám to. Byly jsme pozvány na vydatnou snídani přede mší, jelikož svěcení trvá velice dlouho afrického času. Jako hlavní chod se podávala polévka, která vypadala jako vnitřnosti kdejakého dobytka. Abychom předešly této pochoutce, rychle jsme šáhly po afrických koblížkách a jedly jsme je hooodně pomalu. Byl to nevšední zážitek, byly jsme obklopeny jeptiškami a knězi, kteří byli africké pleti, až na pár výjimek. Seznámily jsme se s knězi z Nizozemska, Německa a Itálie. Vyměnily jsme si i kontakty s knězem z Konga. Po snídani začala mše. Byl zde přítomen i biskup Evaristo Chengula, se kterým jsme si později i podaly ruku.

Zdejší schola stála fakt za to.

Spojení tance a zpěvu vytvářely příjemnou atmosféru svěcení. Seděly jsme v sektoru jeptišek a proto stále nevíme, jestli to není znamení do budoucna :-). U litanie všech svatých, kdy se novokněz modlil vleže na zemi, ostatní lidé poklekli. Musíme podotknout, že na zem plnou kamení. Po chvíli jsme se začaly modlit aby už byl konec, jelikož nám postupně odumíraly nohy. Po slavnosti nám sestra Epifanie sdělila, že z nás budou jistě dobré řeholnice. Kromě toho jsme sklidily i pochvalu od biskupa :-). Po mši se přímo v kostele podávalo jídlo, které bylo velmi pestré: kuřecí noha, maso na špejli (nevíme naštěstí z čeho), rýže se zdobením, chips, pomeranč, banány, které po opečení chutnají jako brambory, chapati, zeleninový salát, hrášek na jiný způsob, špagetky. Oproti loňsku jsme si daly vše a zapily to každá jedním safari (pivko). Po jídle lidé začali tančit a zpívat před oltářem. Líbilo se nám, jak jsou bezprostřední. Stálo to opravdu za to. Čas letěl jako voda, a proto jsme se vydaly na cestu zpět domů do Mahanga.

A co jsme my ostatní v tento den podnikali?

Určitě by stalo za zmínku jaké patálie si Tom užil při placení písku, jak jsme znova nosili cihly a přebírali léky....ale myslím, že nejkrásnější z tohoto dne bylo, když jsme věnovali klukům draky, které poslal Jakub a Míša z ČR. Svahilský název je Tiara. Jacobo a Jemes se dělili o jednoho a Abu a Ayubu o druhého. Pak jsme ještě měli malé dráčky od Jany, které si mezi sebou pujčovaly děti z vesnice. Bylo to hezké, že se děti ze sirotčince podělili o zábavu, kterou si s námi užívají. Bylo to ke spokojenosti všech, málem se k nám připojil jeden děd z vesnice, který chtěl pouštět vzduchem jakýsi pytel od cementu.

8.8.2012 – středa: Svátek NANE NANE

Trochu jsem si pospala, ne proto, že by byl svátek, ale spíš proto, že se mi tu nespí zatím moc dobře. Bude to jedině horkem, protože jinak se tu máme parádně.

Dneska jsme se sešli na motlibu v hojném počtu, naše řady doplnil Edgar, Kulwa a Doto a Juma. Trpělivě naslouchali českým slovům ranních chval a pak se s námi pokoušeli zazpívat Imanus tuas Pater a jiné písně. Při s nídani nám sestra říkala, že nás slyšela modlit se a zpívat v choru, a to že je dobré zanamení a předzvěst hezkého dne.

Po snídani si babu odchytil Zuzku a nás ostatní holky a šli jsme dodělátat cestu k sirotčinci – tzn. Její ohraničení cihlami. Jenže tentokráte to bylo všechno podle jeho plánu. Takže s krompáčem a pořádně vyhloubit jamky a až do ni cihlu položit. Proč si na to vzal Zuzku a nás mi opravdu není jasné . Po dvou minutách práce jsem měla pod snubákem puchýř.

Naštěstí přišli i další pomocníci, tak jsme se střídali. Jana odešla dělat placky, lépe řečeno to, co z nich zbylo po včerejší hojné večeři.

Martin a Anička zůstali nakonec až do oběda, společně jsme se ještě nasmáli nad zážitky všedního dne a taky jsme se od Martina dověděli, co je to ten svátek Nane nane. Je to oslava zemědělců, farmářů – velký den, lidé se sjíždí do Mbeyi a slaví to jako u nás pouť.

Těsně po tom, co přijel Chris, jsme uděli velké společné foto: my Wazungu, sestra Epifania, dětičky a Chris. A hned po tom jsme se rozloučili s Aničkou a Martinem. Sestra je doprovodila až k cestě , my jsme jim zamávali a pořídili jejich letošní poslední Mahangovské foto:-). Odvedli tu kus dobré práce na svém projektu mikropůjček, který Martin zahájil již v loňském roce.

Co nás čeká odpoledne.... kávička, zákusek, odpolední spánek, večer zkouknem film a necháme si k tomu dovézt pizzu :-):-):-) Popravdě řečeno: umyjeme nádobí, podívame se jestli teplá voda a dáme si instantní kávu, o zákusku si budene povídat, pak pujdeme popisovat léky pro doktora Magoga, pak rozplánujeme rozložení dalších budov a políček kolem areálu sirotčince a vymyslíme nějaké večerní aktivity pro děti Jedním okem zahlídli draky, ale bohužel nám počasí ještě nepřálo a vítr nebyl to pravé ořechové. Když vítr je, tak slyšíme: Pole na upepo ...litujeme vás kvůli větru, jenže teďka se na něho těšíme!!!

7.8.2012 – úterý (Jana)

Dnešní den jsme opět začali snídaní. Hned po ní jsme se s holkama vrhly na přípravu programu pro školku, i když pořád nevíme, jestli vůbec bude. Mají teď nějaké mimořádné prázdniny, protože probíhá sčítání lidí. Domlouvali jsme se však se sestrou, že dá ve vesnici vědět, že bychom vedly školku my, když jsme teď tady. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Udělaly jsme si plán, co bychom je chtěly naučit, co jim ukázat, co s nimi procvičit, jaké k tomu máme pomůcky a co zvládneme. Máme v plánu matematiku, angličtinu, pohybové aktivity, zručnost, barvy atd. Využívat chceme jak prostory ve třídě tak venkovní prostranství. Chceme si děti rozdělit do čtyř skupin, aby výuka probíhala aspoň částečně individuálně. K dispozici máme tužky, pastelky, papíry, omalovánky, sešity s nálepkama, barevné gumičky, dřívka, prstové barvičky, kartičky s obrázky. (Jsem ráda, že jsem toho doma tolik sbalila.) Budeme se snažit využít maximum toho, co máme k dispozici, aby byla výuka pro děti hlavně prožitková a zážitková-aby byla šance, že si toho zapamatují co nejvíce.

Odpoledne jsem s dětmi pouštěla letadélka, které jsem dovezla, opět jsme skládali cihly a hlavně začala příprava bramboráků, na které jsme se všichni moc těšili. Vytáhli jsme velký pytel brambor, cibuli, česnek a mohlo se začít. Pomocí dvou škrabek dovezených z ČR (Miška myslela na vše), dvou plastových struhadel (koupených v Africe) a spousty ochotných rukou, jsme vytvořily veliké množství těsta na bramboráky.

Bylo sice nedostatek vajíček, ale dohustili jsme to moukou, ochutili česnekem, který bohužel nebyl moc výrazný, nechyběla sůl a pepř, který nám zbyl z letadla a chuť dodala také cibule nakrájená na kostičky. Našla se i pánvička a olej, takže se mohlo začít. Miška měla u prvního pokusu strach, že to dopadne katastrofálně, ale já jsem věřila v dobrý výsledek. A povedlo se. Kamna hřála dobře, pánvička se nepřipalovala a za chvíli už se do kuchyně začali scházet první hladovci, které přilákala vůně bramboráků. Během asi dvou hodin jsem nasmažila dvě mísy placiček, nechtěla jsem ani vystřídat, přestože se holky přišly několikrát zeptat. Byla jsem nadšená, že se můj nápad ujal, zrealizoval a všechny uspokojil.

A najedli jsme se opravdu všichni. I sestře naše české jídlo chutnalo a zdejší děti se olizovaly až za ušima. Těsta bylo tolik, že jsme část nakonec schovali, abychom si bramboráky dosmažili na další den k obědu.

Spát jsme šli všichni unavení, ale spokojení a s plnými bříšky.

6.8.2012 – pondělí (Jana)

Tak konečně i já mám možnost zhodnotit Mahango. Chápu, proč do celého projektu jdou ti lidi kolem mě tak naplno. Věřím, že je to všechno velká dřina a výsledky jdou vidět velmi pomalu, ale když už se něco povede, radost místních lidí (a hlavně dětí) stojí za to.

Tady to na mě konečně působí jako opravdová Afrika. Hliněné domky, pusto, sucho, občas nějaké zvíře živící se kdoví čím.

Jelikož školka zatím není, hledali jsme si každý nějakou náhradní činnost, abychom mohli přiložit ruku k dílu. Holky praly klukům špinavé prádlo, já jsem vzala děti a šly jsme sbírat odpadky kolem areálu. Malí kluci se nejvíc těšili, až budeme moc odpadky zapálit. Tomáš s Michalem si vzali na starost zbourání nějaké staré polorozpadné budovy, na jejimž místě mají stát nové zdi pro slepice, králíky atd.

Protože jsme se rozhodli zkusit kluky naučit trošku pořádku (holky začaly už zmiňovaným praním), slíbil Michal vyrobit ještě další poličky, aby si měli své věci kam uložit a já se pokusila vyrobit jim provizorní věšáky. Vydala jsem se s dětmi k potoku na bambus-Abu o mě měl strach, říkal, kde jsou hadi a kam ať dál nechodím. Bylo vidět, jak je zodpovědný a jak se stará o ostatní. Když se mi (při mé velké šikovnosti) povedlo se pořezat o list bambusu, vypadal Abu, že zkolabuje a podle jeho výrazu jsem měla pocit, že to nejspíš nepřežiju. U potoka našel kus papíru, tak mi ho nabízel, ať si tím prst zakryju. Šlo jen o malé škrábnutí, ale Gabka, kterou jsem poprosila o ošetření, taky vypadalo docela bledě. Naštěstí jsme měli možnost posilnit se zbytkem slivovice z domova, takže vše dopadlo dobře.

Odpoledne jsme ještě skládali cihly, které nám přivezli na stavbu nových zdí. Na pomoc přišla spousta dětí z vesnice (řekla bych, že je nejspíš přilákal hluk traktoru, který cihly přivezl), ale byli moc šikovní a strašně se snažili. Udělali jsme řetěz a za pomoci všech jsme cihly složili.

Závěr dne byl odpočinkový-ještě se mi povedlo uvařit česko-africkou polévku, aneb jak udělat večeři, když je všeho málo. Osmažená cibulka, na ni podušené brambory s rajčaty, přidána česká pytlíková gulášovka, česnek a sůl. Ze sáčku na litr polévky jsem udělala tři litry, takže zbylo i na děti. Všichni jsme si pochutnali a už jsme se těšili na bramboráky, které máme v plánu následující dny.

Chris nám totiž odpoledne přivezl nějaké zásoby-mimo jiné jsme si vyžádali i brambory, struhadlo a česnek-všechno sehnal a dovezl, takže placky budou. Taky přivezl sestře nové kolo, ze kterého měla velkou radost.

Usínala jsem spokojená, měla jsem z toho dne velmi dobrý pocit.

5.8.2012 Neděle – den nepracovní

Sestra Epifanie naplánovala výlet na mši svatou do Igurusi. I když jsme se na poslední chvíli vymluvili z oběda u jejich známých, přesto jsme se vrátili až kolem jedné hodiny odpoledne. A to mše sv.začala v 8:00. Samotná mše, byla na africké poměry středně dlouhá (1,5 hodin), ale po ní byl asi hodinový program agitace vybírání peněz na primiční dary jednoho novokněze: jakási charizmatička neustále pronášela emotivní řeči a vybízela ke štědrosti do toho zpívala schola a lidé mávající bankovkami nad hlavou se v zástupu protančovali k oltáři, kde vhazovali do připravené bedýnky různé obnosy. Vskutku zajímavé, ale na vkus Evropanů až příliš dlouhé. Michal se obětoval a zůstal až do konce, ale my ostatní jsme se vydali  na nákup do ulic Igurusi. Sehnali jsme, co jsme chtěli a zašli si na fantu. Seděli jsme v „restauraci“, kde se ke svačině či už k obědu servírovaly jakési žaludky, či kosti či cosi neidentifikovatelného společně s banány....všechno dohromady do byly šedo šedé barvy, místní si pochutnávali, ale mě znervozňoval už jen pohled na obsah jejich talíře a silně mě zneklidňoval pohled na konzumaci samotnou.

 Nakonce, tak jak říkám jsme se vymotali z Igurusi až po 12:00 – setra si vzpoměla, že chce koupit zeleninu atd.

Kromě nákupu jsme si přivezli z Igurusi i malou Katy – kamarádka Jamese a Jacoba.

 Odpoledne plynulo v rytmu odpočinku a k večeru jsme si pohráli s dětmi ve stínu školky. James, Jacobo, Abu a Ayubu jsou ve freezbee naprosto perfektní a obratní, jde vidět, že každá bledá tvář to s nimi za svůj pobyt pilně trénuje, kdežto ostatní děti za nimi, v tomto, pokulhávají. Velký uspěch měly malé gumové míčky Jany … místní holky s nimi hrály školku a kluci okamžitě začli čutat. Kromě balónu vzduchem léty dvě zvláštní slova, už jsme je mezi dětma ze sirotčince slyšeli, znělo to jako nějaké přezdívky. Na Jamese volali Kulma a na Jacoba Doto. Myslím, že už se o tom někde zmiňoval Ondra, ale asi se mi to vypařilo z hlavy. Kulma a Doto, co to může být a proč si tak říkají? Abu vysvětlil, že je  to proto, že jsou dvojčata. Večer se mi potvrdila doměnka, že jedno označení je pro prvorozeného a druhé pro druhorozeného. Kulma první, Doto druhé. Příjde mi to vtipné, ale opradvu si teď jinak neřeknou.

Při západu slunce, jako každý den se odebral Michal s kluky zalít stromečky k sirotčinci. Tentokrát jsem ho doprovodila já, Jana a Tom. Gabča a Zuzka obdivovaly západ slunce z vodojemu v Malawatu.

4.8.2012 Sobota – den pracovní (Miška)

Původní plán byl prát druhou várku oblečení klukům, ale voda netekla. Takže jsme se  s holkama vrhli na třídění léku, jejich anglický popis a popř. Dávkování, tak aby to bylo pro sestru Honestu, co nejprřehlednější. Já, Gabča a Zuza jsem tedy „pracovali na lécích“, Jana opatřovala kaše svahilským návodem a Tom s Michalem plánovali přístavbu králikárny a slepičárny k misijní budově, opravovali zámky a mazali panty, vyměňovali žárovky a vyrobili regály...

Já jsem si původně myslela, že naše léky budou otázkou jednoho dopoledne, ale dost nemile mě překvapilo, že jsme u toho ztvrdli celý den a to nám ještě cosi té práce zůstalo na dny další. Únavný pracovní den byl zakončen večerním pexesem v sirotčinci, kde jsme s kluky zároveň procivičovali jejich anglickou a naši svahilskou slovní zásobu.

Po večeři se Gabča a Zuza ujaly úkolu opatřit Jacoba aJamese plenkami, už to vyzkoušeli v pátek a fungovalo to, byly mokré pouze plenky, už né matrace a povlečení, takže ubyla práce při každoranním praní. Zprvu se jim starší kluci smáli, že mají plenky jako mimina, ale když jsme naprosto vážně přišli s tím, že do plenek navlíkneme všechny kluky, včetně Faustina, tak z toho měli legraci všichni a stalo se to pomalu celovečerní hrou. Ben Switbert, který se tu večer za námi stavil a zůstal přes noc, dostal plenky málem taky:-):-):-) nehledě na to, že už za pár měsícu končí střední školu.

Já a Tom- konečně v zaslíbené zemi Mahango (Miška)

Ráno bylo krásne, vyspali jsme se dorůžova, ničím nerušeni, hlavně ne krysami:-). Ve městě jsme museli splnit několi formalit: nákup, internet a pak jsme se ještě stavili naskok za Mama mkuu a za Angelinou, která je skrze nás také podporována. První zastavka v Mahangu směrovala k sirotčinci – museli jsme odevzdat olej na střešní trámy.

Zrovna byl čas oběda, takže jsme do Mahanga dorazili akorát. Gabča a Zuzka byly v jednom kole, přepíraly oblečení Jacobovi a Jemesovi (Hasseni, Huseni). Stále mají problem s nočním počuráváním, takže jim určitě koupíme novou matraci a zkusime je této nepříjemnosti zbavit.

Po výborném a na Mahango bohatém obědě se Tom vydal s Chrisem nakoupit, mimo další důležité věci, právě matraci.

Já a Michal jsme šli nafotit sirotčinec pro připravované bilbordy a kalendář.

 

Večer už je pomalu na spadnutí, takže si půjdu vybalit věci a připravit náš pokojíček na obývaní...

1.8.2012 Příjezd do Mahanga a co je nového? (Michal)

Před příjezdem do Mahanga jsem měl pochyby nad tím, zda náš projekt má smysl a budoucnost. Mé pochybnosti vyplývaly z obrovského množství práce, které se musí investovat a řešení nekonečných problému hlavně v ČR, aby se něco do jistí míry i nestáleho v Mahangu vytvořilo.

Po příjezdu nás přivítaly sestry včetně sestry Honesty, ale i Martin a Anička, kteří v Mahangu řeší svůj projekt.

Kromě toho, že vdáli se již blýskal dostavěný velký sirotčinec a o trošku vedle ještě nedostavěná jídelna s kuchyní, tak se na první pohled vlastně nic nezměnilo. To se mi však zdálo jen do chvíle než přišel náš sirotek Abu, který skákal štěstím, že jsem přijel, až je šťastný. To už jsme se domlouvali chatrnou angličtinou, kterou však oproti minulému roku vypiplal z ničeho. Pak mě táhl za ruku a říkal, že musíme za jeho bráchou Ajubem se pozdravit, který pracoval někde v dáli na poli. Když jsme procházeli s Abuem políčky, tak mi vysvětloval, které okopal, nebo zasadil on, nebo jeho brácha. Pořád mě učil nějaké nové a nové svahilské slovíčka a vysvětloval mi, že ví, že jeho angličtina není dobrá a je lepší abych se naučil svahilsky já, abychom se mohli domluvit a povídat si. Pak jsme v dáli zahlédli s motykou na zádech Ajuba.Když k nám přišel, tak byl bos, ale to mu viditelně jako většině afričanu nevadilo. Abu byl taky moc rád, že mě potkal, ale jeho angličtina byla daleko horši než Abua. A tak Abu se stal mým dvorním překladatelem (rád bych ještě zmínil, že tito bratři mají 10 let.) Cestou zpátky, což byl asi kilometr, přes různa políčka, tak jako by chvílemi na mně zapomínali a řešili své problémy. Jenže ty problémy byly zcela dospělého rázu. Řešili kde a jak motykou překopat vodni přikop kde tekla voda, aby šla na jejich políčko, udkud se vzal ten nebo onen kmen, který znovu ohrožuje jejich úrodu. Měli mě na pozoru, když ve strouze zahlédli hada, že je strašně jedovatý a je radno se mu vyhnout oklikou. Ajubu pak u nějakého stromu našel zeleninu obvykle pěstujíce se na poli (něco jako naše zelí) a tak ho starostlivě vykopal a přes svého bráchu mi svahilsky řekl, že si to můžeme dát k večeři, protože by to takhle osamocené stejně uschlo.A tak jseme se navečer vrátili z pole zpět s jedním malým salátem o třech malých na půl zvadlýchl lístcích. Když jsem nad tím vším přemýšlel, tak jsem si uvědomil, že ti dva kluci jsou už napůl dospěli a skoro soběstační. Nevím proč, ale nemájí jen děcké problémy, ale dokážou i myslet na to jak zavlažit svá políčka a co budou jíst večer. Skoro bych řekl, že jsou takoví jeké jsou doufal, že projekt Mahango může vychovávat. A toto zapůsobilo jako kladivo na kameny mých pochybností zda toto vše má smysl. Už jen tito dva kluci mi ukázali, že celý projekt má smysl. I kdyby to bylo pro ně dva. Jenže to nejsou jen oni dva. Už je tu dospělý Chache a také Faustyno, James a Jakob (Husejn a Husejni) a spoustu dalších děti, které zatím žijí ještě daleko. Ale i ti co jsou už nyní v Mahangu stojí za to všechno tu námahu vykonávat.

Druhý den když jsme se vraceli z kostela viz čtení níže, tak snámi šlo ještě dalších asi 7 cizích dětí a většina byla krásně vysmátá.

Když jsem se ptal sestry Epifanie co to jsou zač, tak říkala, že na dnešní odpoledne mají kluci sirotci naplánovoanou menši brigádu u budovy velkého sirotčince. Ty děti se přidaly proto, že chtějí klukům pomoct, asi i proto, že stejně si bez nich nechcou sami hrát. A tak jsem všichni v počtu asi patnácti děti šli k sirotčinci. Plán byl udělat z cihel okraje, které by znázorňovaly okraje přijezdové cesty k sirotčinci ( 13 srpna bude oficiální otervření tohoto sirotčince a přijedou i „politické špičky“zdejší administrativy. ) A tak kluci a holky všichni do věku 10 let se vrhli na nošení cihel z nejblišžího okolí. Na obrázcích můžete vidět, že holky na to šly tradičně a dokazaly si dát na hlavu až 4 kusy cihel. Kluci však na to šli fikaněji. Sehnali si někde „tačky, nebo kolečka, nebo jak to nazvem“ zápřáhli se do toho tři a už to šlo. Kluci bojovali jako lvi. Holky to tak bojovně nebraly. Spíše se u toho nošení ladně pohybovaly a hlavně u toho krásně a nahlas zpívaly.

 

Vím, že z našeho evropského pohledu tyto fotky vypadají „drsně“ , že desetileté děti, takhle pracují a nosí cihly na hlavě. Ale tady je to zvykem. Spíše bych byl za blázna, kdybych jim začal cihly z hlav sundávat. Například, já když chodím z Abuem zalévat stromky kolem sirotčince, tak já si svůj velký kybel držím v ruce a Abu si ho s naprostou samozřejmností dá na hlavu. Prostě Afrika.

Pak se ještě snažím Abua naučit plantážnické činnosti v oboru pěstovaní stromu. Tak spolu sem tam zasadíme nový strom. No a minule už to dělal všechno sám, tak posuďte sami jestli to není dobrý zahradnik.

Když už jsme se všichni vraceli zpět z brigady, a to i přesto, že mně Abu přesvědčoval, že ještě nezapadlo slunko a proto musíme pracovat, tak si Faustyno všiml, že nedaleko sirotčince se do křoví odplazil velmi jedovatý had. Za sebe můžu říct, že jsem si dával pozor co se bude dít, protože nevím jak se hadi chovají, no prostě jsem evropan. Nicméně Faustyno vzal motyku a pomalu odkopával hadí doupě. Usekl i par stromu. Vždy mu byl nablízku Ajubu s mačetou připravený zabít nebezpečného hada.

Doopravdy musím zdůraznit, jak se mi tito kluci zdají být odpovědní. Prostě vidí hada 100 m od budoucího sirotčince, tak tam sekají, lámou a kopají, aby nebyli v nebezpečí jejich kamarádi-sirotci, kteří budou v tomto domě žít.

A jako poslední dovětek. Nevím jestli o tomto postřehu psát...... Ale. Ajubu, který číhal na hada s mačetou i tím chránil svého kamaráda Faustyna , tak vzal jednu rozsekanou větev plného velkých a nebezpečných trnů a táhl ji 500m domů . Já jsem si říkla proč, když máme kolem misijního domu dřeva na otop dostatek. A on jí dotáhl 20 m od misijního domu a přikryl jim malý banánovníček a jen tak mimochodem podotkl, že by banánovník jinak sežraly kozy.

Tak takle to prozatím chodí v Mahangu

2.8.2012 Návštěva kostela v Mahangu, mše svatá. (píše Michal)

Organizace Bez Mámy se snaží podporovat lidi strádajicí nejenom na těle, ale i na duši. I proto jako jeden z prvních projektů byla výstavba, nebo úplná přestavba zdejšího malého katolického kostelíka, který původně připomínal spíše chlív pro vepříky. Po našem malém příspěvku pomoci si zdejší lidé přestavělí svůj kostelík ke své podobě.

Po příjezdu do Mahanga jsme se dozvěděli, že se bude konat mše, což nás rozradostnilo, protože to znamenalo, nejenom že se setkáme v kostele s našími kamarády.

Mše byla naplánovana na 10 hodin dopoledne, ale z vážných důvodu pan farář přijel až ve 14 hodin. Nicméně všichni trpělivně čekali, až na mně, protože se mi chtělo strašně spát. Nicméně po příjedu a pozdravení se s lidma se kostelík naplnil skoro do plnosti. Už to nebylo 20 lidí, ale kolem 50 z čehož jsme měli všichni radost.

 

Další překvapení bylo přichystáno když se oznámilo, že se bude křít, a tak se pokřtili 3 noví členové.

 

Aby toho nebylo málo, tak ještě jedna mladá dívka pristoupila k prvnímu svatému přijímaní.

Kněz měl krátké a výstižné kázaní ve kterém i upozorníl zdejší lidi na to, že je přesvědčen, že práci na projektu Mahango podporují z ČR převážně lidé, kteří dávají z nedostaku, než lidé bohatí, kteří neví co s penězi. A kromě toho nám, tedy hlavně Vám v ČR a na Slovensku, poděkoval za podporu.

Následně ještě požehnal úrodu, protože právě skončily žně.

Nakonec jsme s knězem poděkovali farnosti Mahango (kněz se zmínil, že má na starosti 27 farností). Jak vidno, tak mnohokráte děkovali i Gabča a Zuzka