Před příjezdem do Mahanga jsem měl
pochyby nad tím, zda náš projekt má smysl a budoucnost. Mé
pochybnosti vyplývaly z obrovského množství práce, které se
musí investovat a řešení nekonečných problému hlavně v ČR,
aby se něco do jistí míry i nestáleho v Mahangu vytvořilo.
Po příjezdu nás přivítaly sestry
včetně sestry Honesty, ale i Martin a Anička, kteří v Mahangu
řeší svůj projekt.
Kromě toho, že vdáli se již blýskal
dostavěný velký sirotčinec a o trošku vedle ještě nedostavěná
jídelna s kuchyní, tak se na první pohled vlastně nic nezměnilo.
To se mi však zdálo jen do chvíle než přišel náš sirotek Abu,
který skákal štěstím, že jsem přijel, až je šťastný. To už
jsme se domlouvali chatrnou angličtinou, kterou však oproti
minulému roku vypiplal z ničeho. Pak mě táhl za ruku a říkal,
že musíme za jeho bráchou Ajubem se pozdravit, který pracoval
někde v dáli na poli. Když jsme procházeli s Abuem políčky, tak
mi vysvětloval, které okopal, nebo zasadil on, nebo jeho brácha.
Pořád mě učil nějaké nové a nové svahilské slovíčka a
vysvětloval mi, že ví, že jeho angličtina není dobrá a je
lepší abych se naučil svahilsky já, abychom se mohli domluvit a
povídat si. Pak jsme v dáli zahlédli s motykou na zádech
Ajuba.Když k nám přišel, tak byl bos, ale to mu viditelně jako
většině afričanu nevadilo. Abu byl taky moc rád, že mě potkal,
ale jeho angličtina byla daleko horši než Abua. A tak Abu se stal
mým dvorním překladatelem (rád bych ještě zmínil, že tito
bratři mají 10 let.) Cestou zpátky, což byl asi kilometr, přes
různa políčka, tak jako by chvílemi na mně zapomínali a řešili
své problémy. Jenže ty problémy byly zcela dospělého rázu.
Řešili kde a jak motykou překopat vodni přikop kde tekla voda,
aby šla na jejich políčko, udkud se vzal ten nebo onen kmen, který
znovu ohrožuje jejich úrodu. Měli mě na pozoru, když ve strouze
zahlédli hada, že je strašně jedovatý a je radno se mu vyhnout
oklikou. Ajubu pak u nějakého stromu našel zeleninu obvykle
pěstujíce se na poli (něco jako naše zelí) a tak ho starostlivě
vykopal a přes svého bráchu mi svahilsky řekl, že si to můžeme
dát k večeři, protože by to takhle osamocené stejně uschlo.A
tak jseme se navečer vrátili z pole zpět s jedním malým salátem
o třech malých na půl zvadlýchl lístcích. Když jsem nad tím
vším přemýšlel, tak jsem si uvědomil, že ti dva kluci jsou už
napůl dospěli a skoro soběstační. Nevím proč, ale nemájí jen
děcké problémy, ale dokážou i myslet na to jak zavlažit svá
políčka a co budou jíst večer. Skoro bych řekl, že jsou takoví
jeké jsou doufal, že projekt Mahango může vychovávat. A toto
zapůsobilo jako kladivo na kameny mých pochybností zda toto vše
má smysl. Už jen tito dva kluci mi ukázali, že celý projekt má
smysl. I kdyby to bylo pro ně dva. Jenže to nejsou jen oni dva. Už
je tu dospělý Chache a také Faustyno, James a Jakob (Husejn a
Husejni) a spoustu dalších děti, které zatím žijí ještě
daleko. Ale i ti co jsou už nyní v Mahangu stojí za to všechno tu
námahu vykonávat.
Druhý den když jsme se vraceli
z kostela viz čtení níže, tak snámi šlo ještě dalších asi 7
cizích dětí a většina byla krásně vysmátá.
Když jsem se ptal sestry Epifanie co
to jsou zač, tak říkala, že na dnešní odpoledne mají kluci
sirotci naplánovoanou menši brigádu u budovy velkého sirotčince.
Ty děti se přidaly proto, že chtějí klukům pomoct, asi i proto,
že stejně si bez nich nechcou sami hrát. A tak jsem všichni v
počtu asi patnácti děti šli k sirotčinci. Plán byl udělat z
cihel okraje, které by znázorňovaly okraje přijezdové cesty k
sirotčinci ( 13 srpna bude oficiální otervření tohoto sirotčince
a přijedou i „politické špičky“zdejší administrativy. ) A
tak kluci a holky všichni do věku 10 let se vrhli na nošení cihel
z nejblišžího okolí. Na obrázcích můžete vidět, že holky na
to šly tradičně a dokazaly si dát na hlavu až 4 kusy cihel.
Kluci však na to šli fikaněji. Sehnali si někde „tačky, nebo
kolečka, nebo jak to nazvem“ zápřáhli se do toho tři a už to
šlo. Kluci bojovali jako lvi. Holky to tak bojovně nebraly. Spíše
se u toho nošení ladně pohybovaly a hlavně u toho krásně a
nahlas zpívaly.
Vím, že z našeho evropského pohledu
tyto fotky vypadají „drsně“ , že desetileté děti, takhle
pracují a nosí cihly na hlavě. Ale tady je to zvykem. Spíše bych
byl za blázna, kdybych jim začal cihly z hlav sundávat. Například,
já když chodím z Abuem zalévat stromky kolem sirotčince, tak já
si svůj velký kybel držím v ruce a Abu si ho s naprostou
samozřejmností dá na hlavu. Prostě Afrika.
Pak se ještě snažím Abua naučit
plantážnické činnosti v oboru pěstovaní stromu. Tak spolu sem
tam zasadíme nový strom. No a minule už to dělal všechno sám,
tak posuďte sami jestli to není dobrý zahradnik.
Když už jsme se všichni vraceli zpět
z brigady, a to i přesto, že mně Abu přesvědčoval, že ještě
nezapadlo slunko a proto musíme pracovat, tak si Faustyno všiml, že
nedaleko sirotčince se do křoví odplazil velmi jedovatý had. Za
sebe můžu říct, že jsem si dával pozor co se bude dít, protože
nevím jak se hadi chovají, no prostě jsem evropan. Nicméně
Faustyno vzal motyku a pomalu odkopával hadí doupě. Usekl i par
stromu. Vždy mu byl nablízku Ajubu s mačetou připravený zabít
nebezpečného hada.
Doopravdy musím zdůraznit, jak se mi
tito kluci zdají být odpovědní. Prostě vidí hada 100 m od
budoucího sirotčince, tak tam sekají, lámou a kopají, aby nebyli
v nebezpečí jejich kamarádi-sirotci, kteří budou v tomto domě
žít.
A jako poslední dovětek. Nevím
jestli o tomto postřehu psát...... Ale. Ajubu, který číhal na
hada s mačetou i tím chránil svého kamaráda Faustyna , tak vzal
jednu rozsekanou větev plného velkých a nebezpečných trnů a
táhl ji 500m domů . Já jsem si říkla proč, když máme kolem
misijního domu dřeva na otop dostatek. A on jí dotáhl 20 m od
misijního domu a přikryl jim malý banánovníček a jen tak
mimochodem podotkl, že by banánovník jinak sežraly kozy.
Tak takle to prozatím chodí v Mahangu
Žádné komentáře:
Okomentovat