Ráno jsme vstávali tentokráte před sedmou hodinou ranní, bylo potřeba se zapojit do poslední příprav oslavy. Osazenstvo celého domu bylo již dávno na nohou, svážely se stoly a židle na místo činu. Přišly i ženy z vesnice a vytírali podlahu ve školce a před školkou a pomalu začínaly vařit jídlo. My jsme se nasnídali, oblékli, a už už bylo třeba abychom šli k sirotčinci, aby se náhodou nestalo, že zástupce státu přijede dřív než my. Jak zcestná a začátečnická úvaha to byla, nás napadolo celé dvě hodiny čekání na onoho pána. A to jsme se ještě mezitím dověděli, že ani nepřijede osobně, nýbrž v zastoupení a že vlastně nepřijede ani vlastním autem, ale musíme si pro něj dojet. A tak africký čas ubíhal na rozpálené savaně...
Hrála africká hudba a my jsme krátili čas, sobě a příchozím, foukáním balonků a tancem. Užili jsme si u toho spoustu legrace, ale čekání se zdálo nekonečné.
Holky jsi zašly ještě na wc, Tom se šel napít a konečně se ten milostpán uráčil dojet. Působil velmi okázale, stejně tak ti, kteří ho doprovázeli. Od jednoho člověka z jeho doprovodu jsme dostali hned několik výčitek a to se ani neomluvili, že přijeli pozdě. Prvně nám vyčetl, že se Anna a Martin s nim nerozloučili, pak že my jsme se s nim nepřijeli přivítat a pak vytýkal místním, že celkově přišlo málo lidí. V ten den to byl pro nás největší tajtrlík, ale popravdě řečeno, když jsme o něm mezi sebou mluvili, volili jsme drsnější slova.:-)
V rámci oslavy proběhla prohlídka všech staveb, které sdružení Bez mámy podporovalo (školka, dispenzář, misijní stanice, sirotčinec pro kluky a servisní budova sirotčího centra). Jaké byly dojmy představitelů státu nevíme, osobně jim ani Tom ani nikdo jiný z nás představen nebyl. Popravdě řečeno byli jsme celkem rozpačatí z jednání představitelů státu a tak nám trvalo déle, než jsme si uvědomili, že ti hlavní, kteří akci pořádali, Chris, babu a sestry z Mahanga, dělali co mohli abychom se cítili dobře. Měli jsme čestná místa, přišli nám zahrát Simike cultural group, hráli na bubny a tancovali pod žhavým sluncem, pot s nich málem cákal, ale výkon podali perfektní. Nejen my, ale i naši sirotci měli čestná místa, seděli dokonce v první řadě. Tohle byl na Afriku úctyhodný výkon. Vztah dospělých k dětem není s Evropou vůbec porovnatelný, takže se nám to opravdu moc moc líbilo.
Celá akce byla na dobré organizační úrovni, za což vděčíme hlavně Chrisovi. Byla pozvána televize, rádio, i reportéři tanzanského tisku. Ve slavnosti řeči zástupce státu zazněla na naší adresu slova chvály a ochotu kdykoliv pomoci v případě nějakých problému při realizaci projektů
Po obědě na misijní, kde se tak dohromady za odpoledne sešlo 30 lidí, jsme si chtěli odpočinout. Ani tohle nebylo jednoduché, plný dům lidí a dětí, zvuky se rozléhaly na desítky metrů kolem misijní stanice.
Nějak jsme si odpočinout a tak jsme jeli do Mswiswi, připomenout si naši kulturu a dát si pivko :-):-):-). Jenže i nyní jsme byli závislí na dalších okolnostech. Místní obyvatelé jsou muslimové, a nyní mají ramadán, takže přes den nemohli jíst....to znamená, že to, co nesnědli odpoledne, přišli sníst večer. Přišli sice se zpožděním, ale jinak ten večer byl velmi příjemný....jedli jsme všichni dohromady na dvoře misijní stanice. Bylo tam i spousta dětí z vesnice, bavili se tím jak vzduchem šlehaly blesky fotoaparátu. Dostaly sodu a juice z rozéry, velkou hromadu jídla a byli všichni spokojeni.
Po této večeři se stále naši sirotci nemohli smířit s tím, že den je u konce. Zašli si pro sestru Epifanii a vytáhli ji na dvůr, ta jim tam vzala obrovskou baterku, zapla jim rádio a oni před ní předváděli, jak umí tancovat. Protože tu byly nyní tři páry dvojčat, tak se skupiny rozdělily na Dota a Kulwy. Bylo veselo, tancovala i Epifanie i Tomáš. Děcka se napájela sodou, takže potom téměř polovina z nich vyfasovala na noc plenky:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat