ak to dopadlo s nákupem knížek pro sirotky....
To, co se z pohodlí domova jevilo jako banalita, se stalo v Africe nemožným....sehnat pohádkovou knížku pro menší děti ve svahilštině se nepodařilo, sehnat pohádky pro starší děti ve dvoujazyčném vydání bylo zhola nemožné. Jediné, co se podařilo obstarat po prohlídce 6 knihkupectví v Mbeya, byla anglická povídka v sešitovém vydání. Tuto povídku jsme pak dávali sirotkům, kteří již zahájili střední školu.
Nevěřili jsme vlastním očím, opravdu je tady taková nouze o knihy pro děti? Ihned jsme si však vzpoměli na sestkání s Kilakou – malířem Tingatinga z Daru....jeho knížky pro děti vyšly nejméně v 8 zemích světa, jenom ne v jeho domovině :-). S malířem Kilakou jsme rozpracovali již v Daru projekt vydání jeho knihy ....vážně jsme se zabývali myšlenkou, že bychom umožnili Africkým dětem dostat do rukou pohádky vycházející z jejich vlastní kultury. Potom, co jsme zažili zklamání z nabídky tanzánských knihkupectví, jsme si říkali, že projekt s malířem Kilakou je skutečně načasován v pravou chvíli. Samozřejmě, všechny adoptivní rodiče, kteří poslali peníze na nákup knížky, budeme ještě informovat o tom jak to z knihama, v konkrétním případě jejich sirotka, dopadlo.
ak postupovalo naše působení ve školce a v okolních školách...
Hlavní plán před cestou zněl jasně....Gabča a Zuza budou učit ve školce, Jana a Michal obhlídnou školy v okolí a zkusí pokročit s přehledem, který loni zdárně započal Martin H. a Alida. Jenže Afrika je nevyzpytatelná, nepředvídatelná, ale asi zřejmě proto je tak přitažlivá.
Když jsme já a Tom asi po týdnu a půl v Africe dorazili do Mahanga, už nám Gabča se Zuzkou a Janou sdělovaly, že byly dva dny ve školce, ale tam bylo dětem řečeno, že budou prázdniny a že se uvidí zase až v září. Moc se nám to nezdálo, vždyť prázdniny skončily posledního června. Jenže ouha, nastalo pondělí a ani Abu a Ayubu, Jemsi a Yakobo (tak se to prý píše svahilsky) se do školy nechystali. Sestra nám potvrdila...škola není, výjimečně jsou prázdniny, hlavně kvůli sčítání tanzanského lidu, do kterého učitelé Tanzánie byli angažováni. Tak tohle opravdu nikdo z nás nečekal....nebylo to zřejmě ani moc plánované, pouze a jednoduše africké.
Práce i tak bylo dost, jak jste se mohli dovědět z předchozích článku v blogu. Pracovalo se hodně fyzicky: nosily se cihly a opravovalo se, co se dalo; uklízeli jsme nový dostavěný sirotčinec a jeho okolí, prali jsme dětem a zašívali; třídili jsme léky, které jsme dovezli a popisovali je tak, aby jim místní rozuměli; léčili jsme lidi v okolí (rychle se rozneslo,že jsou na misijní stanici bílí a že s sebou mají léky. A tak přišla jednou ta, podruhé ona osoba, jedno dítě z blízka, jedno z daleka. Nejčastěji je trápil kešel nebo bolesti nohou a zad.).
Cihly, cihly a zase cihly
Šimšamšom....jakási ukazovačka, kterou Gabi a Zuzi naučily tanzánské děcka říkat v češtině:-)
Edina je malé prostoduché děvčátko, s roztomilými způsoby
Kdo poznal tuto tvářičku, která několik let na vás koukala z našich starých webových stránek? Ano, je to Léma. Tehdy však byla jen o málo starší než batolátko, které má nyní na zádech
Odpoledne a po večerech jsme se věnovali sirotkům na misijní stanici hráli jsme freezbee, fotbal, kuličky, pouštěli draky, kreslili jsme, zkoušeli jsme anglicko svahilské pexeso a procvičovali anglická slovíčka. Jsou docela šikovní, nejroztomilejší je Yakobo a Jemsi: loni uměli jenom I don´t know a I don´t understand, ale dneska jsou na tom lépe. Když bez jakékoliv přípravy přišli do pokoje Gabči a Zuzky a po tichočkem Hodi, hodi (mohu dále) se ozvalo Give me medicine, tak nešel zadržet smích:-).
Čekáme až se kluci navečeří a pak je Gabča a Zuza uloží na kutě.
Když jsme douklízeli v sirotčinci, začali si kluci zamlouvat, která postel bude jejich. Ještě je tu místa dost, takže se nehádali.
Jak jsme kupovali mirindy...
Vlivem jakéhosi prazvláštního nešvaru, se rozmohlo v Africe pití tmavé mirindy – asi malinové.
Pro upřesnění, nešvar je to hlavně z mého pohledu, protože mi ta mirinda opravdu nechutná....je příšerně sladká a umělá. Nebyla jsem sama, komu se protiví...Tom, Michal a Jana jsou v tomto na stejně vlně. Gabča a Zuzka neskáči při této mirindě blahem, ale pozřou ji:-). Na misijní stanici dováži sodovky někdo na motorce, obvykle Kefas. On sice umí anglicky, ale aby objednávka byla jasnější, vysvětlili jsme ji sestře a ona ji tlumočila ve svahilštěně. Požadavek byl jasný: půl bedny pepsi a půl oranžové (pomerančové) mirindy. Pokud nebude pomerančová, tak ať vezme celou bednu pepsin, hlavně ne tmavou mirindu, protože ji běloši nesnáší. Vyprahlí celodenním sluncem jsme na ty sody čekali jako velbloudi na oázu...konečně byl tu... ano přivezl sody: půl bedny pepsi a půl bedny tmavé mirindy?!
Sestra se chytala za hlavu, my jsme si připadali jak Alenka v říši divů....co se na tomto dalo pokazit???
Já jsme přišla ke Kefas a řekla jsme časté Africké zvolání. Mungu Wangu (můj bože), pak jsem vytáhla oranžový repelent a šla jsme našeho milého motorkáře proškolit v poznávání barev. :-)
To jsme se nasmáli.
Žádné komentáře:
Okomentovat